Merkelová potřebuje desátý život

O spolkové kancléřce se traduje, že se stejně jako kočka může spolehnout na devět životů. Pokud si je už vybrala, desátý by se jí teď moc hodil.

Tvář bledá jako křída, tmavé kruhy pod očima, silou sevřené rty, napětí vepsané v obličeji. Tak ji zachytily kamery a fotoaparáty. Jako důkaz toho, jak kdysi nezranitelná žena ztrácí moc pod rukama. Tak končila skvostná kariéra Margaret Thatcherové.

Tehdy, v létě 1990, pár měsíců před německým sjednocením, připadla neznámé a neotrkané Merkelové role zástupce mluvčího ve vládě Lothara de Maiziera, posledního východoněmeckého premiéra.

Protože mluvčí Matthias Gehler (64) trpěl strachem z létání, doprovodila šéfa do Londýna. Na začátku působení v politice přihlížela na tiskové konferenci demontáži Železné lady. „Ta scéna se mi ne vryla, ale vypálila do paměti,“ vzpomínala pak. Pro Merkelovou se osudové okamžiky dostavily v babím létě 2015, kdy v desátém roce svého kancléřství otevřela hranice pro každého, kdo se chtěl v Německu usadit.

Výrokem „To zvládneme“ spoluvytvořila ovzduší, v němž si i pouhé pochybování o správnosti neomezené migrace koledovalo o nálepku xenofoba, rasisty, nacisty, zlého člověka.

Toto břímě táhne kancléřka za sebou jako železnou kouli dodnes. Na přelomu letošního srpna a září vyšly do ulic Saské Kamenice (Chemnitz) tisíce obyčejných, naštvaných Němců. Pod heslem z podzimu 1989 (My jsme lid!) daly najevo, že ubodání krajana považují za poslední kapku, kterou přetekl pohár jejich trpělivosti vůči kancléřčině „vítací kultuře“. Merkelová se však o nich ani slůvkem nezmínila, soustředila se na „štvanice na cizince“ a na krajní pravici, která se do protestů zamíchala.

Jako první se vzbouřil Michael Kretschmer (43), saský premiér a spolustraník z křesťanské demokracie (CDU). „Mluvme o znejistěné, rozhořčené většině. Několik excesů, které se dají spočítat na prstech jedné ruky, nesmí povzbuzovat dojem, že Sasko je líhní nacistů a pořádají se tu hony na cizince,“ oponoval veřejně politik, považovaný jinak za jednoho z nejslabších „zemských velmožů“.

Nejtěžší porážka za třináct let jako kancléřky a osmnáct let v čele přišla poslední zářijové úterý jako blesk z čistého nebe.

„Potřebuji ho. Je nenahraditelný,“ naléhala na poslance frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu před volbou předsedy, kde si chtěla „posichrovat“, jako v předchozích 13 letech, svou pravou ruku Volkera Kaudera (69). Zbytečně. V bezpříkladném puči poslanci dali přednost Ralphu Brinkhausovi (50). Přitom Brinkhaus není žádný nesmlouvavý protihráč Merkelové. „Zatímco Kauderovo motto znělo: vše zůstane tak, jak je, Brinkhaus sliboval obrat, při němž se jen málo změní,“ ironizoval týdeník Der Stern.

Všichni ti, o nichž se spekuluje, že převezmou žezlo, vědí, že doba vyčkávání už skončila. Šestého prosince, na Mikuláše, bude CDU volit na dva roky lídra. Má se za to, že Merkelová do toho půjde. Nečeká ji selanka, avšak uspěje-li, bude řídit stranu plná dvě desetiletí.

Bylo by ale předčasné odepisovat ji. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, že se nezdá, že by se možní dědicové na Den D nějak zvlášť připravili.