Merkelová nespí dobře. I kvůli Buči

Andryj Melnyk, tehdejší velvyslanec ve Spolkové republice, tweetoval, že by raději měla navštívit masové hroby civilistů v Buči než obdivovat Michelangela a da Vinciho. Ne dosti na tom. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jí zaslal ostře formulovanou pomyslnou pozvánku do Buči, aby „viděla, k čemu za 14 let vedla politika ústupků Rusku“.

„Svalil na ni vinu zejména za rozhodnutí na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 nepřijmout jeho zemi do Aliance,“ podotkl týdeník The Economist.

Alexander Osang, její dlouholetý důvěrník z časopisu Der Spiegel, který v Berliner Esemble moderoval její první veřejné vystoupení po přepadení Ukrajiny Ruskem, se zeptal v listopadu, zda vůbec může spát po tak strašných záběrech odvysílaných v Tagesschau (hlavní zpravodajské relace televize ARD – pozn. autora). „Samozřejmě že se občas v noci budím a přemýšlím,“ řekla. „O čem?“ zněl další dotaz. „Dějiny se neopakují, avšak obávám se, že vzorce chování ano,“ odpověděla.

Merkelová opustila německé kancléřství 8. prosince 2021 na vrcholu svého světového postavení. Po dvanácti měsících lze v moderní evropské politice jen těžko najít prudší pokles popularity a prestiže.

Široká německá podpora a hrdost na ni, jimž se kdysi těšila jako neochvějná obhájkyně západních liberálních hodnot, se však v mnoha kruzích vytratila. „Po roce je svět v plamenech, Rusko napadlo Ukrajinu, ceny plynu a benzinu explodovaly a Německo se bojí zimy. Angela Merkelová se ze vzoru stala viníkem, z krizového manažera se stala původcem krize,“ připustil Osang v rozsáhlé stati s příznačným titulkem Královna v exilu.

První německá kancléřka čelí výtkám, že ve jménu reálpolitiky příliš ustupovala ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi a zároveň prohloubila energetickou závislost Německa na Moskvě – v neposlední řadě tím, že podpořila projekt plynovodu Nord Stream 2 i po ruské anexi Krymu v roce 2014.

„Veřejná debata ji s touto válkou spojuje a určitě nese vinu za chybějící plyn,“ napsal v týdeníku Der Stern Nico Fried (56), který se Merkelové věnoval během všech čtyř jejích funkčních období. „Otázkou zůstává, co z Merkelové po 16 letech zbylo, zda její historický portrét nezanikl ještě dříve, než byl skutečně zarámován,“ uzavřel.

Exkancléřka dlouho odmítala přiznat jakoukoli chybu ve své politice vůči Rusku, přestože jiní němečtí představitelé, jako například prezident Frank-Walter Steinmeier, to učinili. Opakovala, že na skutky z dob minulých je třeba nahlížet podle okolností té doby a že vzhledem k tehdejším skutečnostem jednala s čistým svědomím. V posledních dvou týdnech, nejspíš právě kvůli obavám, jak ji bude hodnotit historie, poskytla dlouhé rozhovory týdeníkům Der Spiegel, Der Stern a Die Zeit. Zatímco první dva pojala jako sebeobhajobu v obvyklých kolejích, v Die Zeit, byť jedinou větou, připustila selhání. „Měli jsme rychleji reagovat na ruskou agresivitu,“ pravila.

Pro nás není bez zajímavosti, že pro obhajobu svého „ne“ Ukrajině v roce 2008 na summitu NATO i snaze dát Minskými dohodami po anexi Krymu situaci jakžtakž „do latě“, sáhla po příkladu Nevilla Chamberlaina. Tedy muže, který pro nás ztělesňuje Mnichov 1938 a řečeno slovy Františka Halase „zrady zvon“, který spolu s Francií rozhoupal. Exkanxcléřka ho vidí jako stratéga, který si Mnichovem vykoupil čas, aby se země připravila na Hitlera.

„Merkelová věří, že tehdy v roce 2008 ale v Minsku získala čas, který mohla Ukrajina využít k tomu, aby se mohla lépe postavit na odpor ruskému útoku. Stala se z ní mezitím silná a dobře vyzbrojená země,“ uzavírá Osang.