Článek
„Po zralém uvážení a vzývání božské pomoci i po poradě s našimi četnými bratry, potvrzujeme a prohlašujeme blahoslavenou Matku Terezu z Kalkaty svatou a zapisujeme ji do seznamu svatých,” prohlásil papež, čímž formálně dokončil proces svatořečení.
Matka Tereza, k níž patřil věčný úsměv stejně neodmyslitelně jako modrobílé sárí, se šest let po smrti stala jednou z nejrychleji blahořečených v historii. Za blahoslavenou ji prohlásil Jan Pavel II. v říjnu 2003 ve Vatikánu za účasti více než 150 tisíc lidí, mezi nimiž byli katolíci i muslimové.
Zázrak nutný k blahořečení se podle církve stal 5. září 1998, přesně rok po smrti řeholnice, v klášteře u bangladéšských hranic, kam s velkým nádorem v břiše přišla Indka Monika Besraová. Vatikán uznal, že nádor zmizel poté, co se jeptišky modlily k Matce Tereze.
Druhý zázrak, který cestu ke svatořečení otevřel, Vatikán oznámil loni 18. prosince. Zázrak spočíval v nevysvětlitelném uzdravení muže v Brazílii, který byl v kómatu kvůli několika abscesům na mozku. Podle katolické církve pomohla modlitba jeho manželky k Matce Tereze.
Legendou již za života
Matka Tereza, přezdívaná také jako "Anděl z Kalkaty", byla činorodá, praktická a plně oddaná své věci, kterou byla služba Ježíši Kristovi. I když neměla osobní majetek ani politickou funkci, patřila k nejmocnějším ženám minulého století a stala se legendou již za života.
Přes četná setkání s vysoce postavenými lidmi byla pro Matku Terezu prioritou starost o bezmocné. Jim věnovala své dny, zatímco po nocích vyřizovala písemnou agendu ve své kalkatské kanceláři. Prožívala však i kritická období, kdy bojovala s pocity prázdnoty a odmítnutí Bohem, jak dokládají její dopisy adresované nejbližším duchovním rádcům, zveřejněné před několika lety. Přesto snad nikdy neztratila svůj úsměv, který k ní neodmyslitelně patřil, stejně jako modrobílé sárí.
Matka Tereza, původním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiuová, se narodila v nynějším hlavním městě Makedonie Skopje 27. srpna 1910 v rodině albánského obchodníka. Po studiích na Londýnské škole hospodářských a politických věd vstoupila roku 1928 do irského řádu loretánských sester v Dublinu. Jméno Tereza (po svaté Tereze z Lisieux) přijala v roce 1929 při řeholním slibu na noviciátu v indickém Dárdžilingu. Dalších 17 let vyučovala na střední škole St. Mary's High School v Kalkatě.
Myšlenku založit řád, který by pečoval o ty nejpotřebnější, označovala Matka Tereza za boží vnuknutí, které se dostavilo ve vlaku do Dárdžilingu. Když v roce 1948 se svolením Vatikánu opouštěla loretánský řeholní dům a vydala se za chudinou do slumů, jejím jediným majetkem byla tři bílá sárí s modrými pruhy a několik rupií.
Matku Terezu následovaly další sestry a papež Pius XII. řád Misionářek milosrdenství (Misionářky lásky) oficiálně povolil v říjnu 1950. Prvním domem, který řádové sestry v Kalkatě otevřely, byl Nirmal Hrdaj (neboli Čisté srdce), který dodnes slouží jako hospic.
Řád, jehož byla Matka Tereza představenou 47 let (s malou přestávkou kvůli zdravotním potížím), má v současnosti přes 4500 členů ve více než stovce zemí. Od roku 1984 existuje i jeho mužská větev Misionáři lásky.
Matka Tereza za svou práci získala několik významných ocenění, v roce 1973 se stala vůbec první nositelkou Templetonovy ceny a v roce 1979 získala Nobelovu cenu za mír.
Přesto měla řadu odpůrců, kteří jí vyčítali, že je katolickou fundamentalistkou, protože umírajícím odmítala podávat léky tišící bolest a brojila proti rozvodům a potratům. Ty označovala za největší hrozbu pro pokoj ve světě. Kritici jí vyčítali také ochotu přijímat peněžité dary od diktátorů, jako například od haitského diktátora Jeana-Clauda Duvaliera.
Když 5. září 1997 Matka Tereza zemřela, vypravila jí Indie státní pohřeb.