Maso v ukrajinském Debalcevu je i po bojích velký luxus

V Leninově ulici nedaleko radnice přesunuté kvůli bombardování do bývalé budovy železniční správy stojí malá plastová budka, v níž prodává pečivo. Za poslední půlrok přes její stánek létaly miny a jezdily kolem nejprve ukrajinské a pak povstalecké tanky.

V únoru bylo kvůli ofenzívě povstaleckých vojsk stejně jako všude jinde ve městě zavřeno. „Kdykoli mi z pekáren dodávali pečivo, prodávala jsem. I když všechno kolem bombardovali. Pravda, za leden mi ještě nezaplatili. V únoru nefungovaly pekárny. A za březen jsem dostala jen 300 hřiven, takže vlastně dělám zadarmo. Stejně to dělají ve městě teď všichni,“ směje se hořce a dodává, že i když má pracovní dobu od osmi hodin ráno do dvou odpoledne, přichází do práce o hodinu dřív a odchází o tři hodiny později.

„V pět vždycky přijdou tři zaměstnanci drah pro chleba, tak tu na ně počkám, ať si mohou dát čerstvý. Chléb je jediná věc, která je u nás ještě stále levnější než na Ukrajině – bochník koupíte za pět hřiven. Všechno ostatní je tu teď kvůli blokádě zhruba třikrát dražší,“ popisuje.

„Už několik dní myslím na to, že bych si ráda dala rybu nebo kus masa. O tom si teď ale můžeme leda nechat zdát. Naposledy jsem měla něco takového na podzim,“ říká a vysvětluje, že základ jídelníčku většiny místních teď tvoří chleba, těstoviny, kroupy a oves. Ostatní je luxus, na který nejsou peníze.

Olga Vladimirova patří mezi asi tři tisíce lidí, kteří přežili únorové boje o město vedoucí k vítězství povstalců podporovaných Ruskem. Během bojů v debalcevském kotli opustila město naprostá většina jeho obyvatel a velká část města byla poničena.

„V únoru nás tu bylo kolem pěti set,“ říká Daria (69). Sedí se dvěma kamarádkami v hlavním městském krytu pod budovou bývalé železniční správy. Dodnes tam totiž přespává okolo deseti lidí, kteří se bojí min dopadajících téměř každou noc na okraj města, nebo ti, jimž válka zničila bydlení. Většina z těch bez střechy nad hlavou ale bydlí u sousedů nebo v troskách, které se snaží opravit.

„Byla tu hlava na hlavě, ale všichni byli rádi, že se mají kam schovat. Jen když nebylo co jíst, někdo se musel zvednout, proběhnout venku mezi tím řevem raket a min, navařit doma a donést něco k jídlu. Někteří svůj dům neopustili ani přes bombardování. Na sousedy takhle spadl – otec a syn tam uhořeli, matka s dcerou se doteď léčí v Artemivsku z šoku,“ vypráví Daria.

„K tomu, abychom město opravili a udělali z něj lepší místo, než bylo před válkou, potřebujeme mladé lidi. Většina jich ale odjela. A jestli si už našli práci někde jinde, tak je budeme jen těžko dostávat zpět. Donbas byl ekonomicky a demograficky jednou z nejpostiženějších oblastí Ukrajiny už v 90. letech. Kdo odsud mohl odjet, odjel,“ říká třicetiletý koordinátor rozdělování humanitární pomoci Alexandr Kirillov.

S návratem některých lidí do města se během posledních měsíců začíná pomalu vracet podnikání, díky kterému se daří zaměstnávat lidi i jinak než při městských veřejných pracích.

„Otevřely tři obchody se stavebním materiálem. Fungují i prodejny potravin, ale restauraci ještě stále nemáme žádnou, je tu jen sociální jídelna – tam stačí ukázat pas a nakrmí vás. Denně tam přijde několik stovek lidí. Byznys zatím nevzkvétá, ale lidé se aspoň pomalu vracejí a o něco se snaží. Díky veřejným pracím je teď aspoň město čistší, než si jej kdy pamatuju,“ usmívá se Alexandr.