Venkov mezi Charkovem a Ruskem: Každá ves má tablo hrdinů, kteří padli

(Od naší spolupracovnice z východní Ukrajiny)

Stojíme uprostřed zahrady, která je podle českých měřítek spíš polem. Několik řad hlávek zelí zvolna přechází do rozlehlých shluků už zasychajících paprik a rajčat, následuje řepa a fazole, dýně a melouny. Pruh zdivočelých, plody obsypaných malinovníků, za ním vysoký tabák. Jabloně i hrušně jsou téměř bez plodů.

„Nejen jablka, ale ani hrozny letos nemáme. Brzy a rychle se po zimě oteplilo, všecko nakvetlo a pak to spálil mráz,“ pokračuje Serhij a znovu zakloní hlavu, aby demonstroval, jak málo stačí, aby člověk viděl letět raketu.

Naštěstí když jsem u něj na návštěvě ve vesnici v Sumské oblasti, zhruba třicet kilometrů od hranic s Ruskem, žádná raketa neletí, ruší náš jen nepočítaně slepic, které žijí zcela na volno a vybíhají kamkoliv dál do vsi. Za celou půlhodinu tady zaslechnu jen jeden hodně vzdálený výbuch.

„Sundali dron, chlapci naši,“ vydechne pan Serhij.

Jeho syn v této válce zahynul. Hned v prvních měsících na frontě na jihu země. Jeho fotka je spolu s dalšími na veřejné nástěnce na obecní návsi.

Tak je tomu všude na Ukrajině. Sebemenší ves má své tablo hrdinů. Ani jeden mrtvý ukrajinský voják nesmí být zapomenut. Nástěnky s portréty padlých v této válce zabírají nejčestnější místo na návsích a ve městech. Na hřbitovech místa jejich hrobů označují ukrajinské vlajky.

Zastavuju se u několika dlouhých nástěnek vedle sebe v obci Kotelba. Některé fotky mají zastrčené nebo přilepené ulomené čerstvé květy. Naproti tvářím padlých místních hrdinů přes cestu u kulturního domu na chodníku posedávají starší ženy. Před sebou mají výpěstky ze zahrádek. Rajčata, papriky, brambory, jablka, hrozny, melouny, lilek, cukety, řepu, okurky. Tyto venkovské tržnice jsou snad jediným místem, kde na Ukrajině nezaplatíte kartou.

Vyjedu ven do stepi, zahlédnu v dálce výbuch. Odhadem dvacet, možná třicet kilometrů. Slyším ho o dvě vteřiny později. Zní jinak než v Charkově. Také strach mám menší. Možná díky nebi plnému nezvykle jasných hvězd, které neruší žádná světla. Ani ta od sanitek svážejících do nemocnic zraněné a mrtvé z fronty, jak je tomu ve městech. Noční obloha tady člověku padá na ramena, nekonečný horizont východoukrajinské stepi lze v noci víc cítit než vidět.

Usínám ve venkovském domku na pomezí tří krajů: Charkovského, Sumského a Poltavského. A cítím se navzdory leteckému poplachu, který k nám doznívá z jediného funkčního amplionu ve vsi, dalším slabým explozím a střelbě na drony v podstatě, v bezpečí.

Výhodou většiny Sumského, Poltavského a velké části Charkovského kraje je, že nejsou zaminovány. A tak se můžete procházet po louce či hájkem, zaplavat si v jezeru. Od Charkova na východ a na jih to již často nelze. Mnozí na to doplatili životy – rozervaly je ruské miny.

Když jsem z Charkovského kraje přijela do Sumského, žádnou změnu jsem necítila. Podle tamních obyvatel se ale od okamžiku, kdy ukrajinské ozbrojené síly vtrhly v září do ruského Kurska, který se Sumskem sousedí, výrazně snížila frekvence vzdušných útoků na jejich kraj.

Rusové jednak ztratili území, ze kterého vedli vzdušné útoky, jednak se agresor musí sám najednou bránit.

Cestou z Charkova na venkov se musí projet několika dobře střeženými blockposty. Na hranicích Charkovského a Sumského kraje jich je pak nepočítaně. Na všech probíhá zevrubná kontrola každého vozu i pasažéra. Tak tomu bylo po napadení země Ruskem na jaře 2022 na celé Ukrajině.

V podstatě jste nemohli cestovat, sunuli jste se v kolonách od jednoho kontrolního stanoviště k dalšímu. Dnes už je většina země volně průjezdná a na blockposty narazíte výjimečně. Až na oblasti na východě Ukrajiny, kudy vede frontová linie.

Jako sama žena jimi ale projíždím snadno. Přesto pohled na mě není pro vojáky běžný. Východní ukrajinský venkov přestal být po napadení země Ruskem výletním místem, přestože je – jak mám možnost vidět – vskutku nádherný a malebný.

Jen tu vlastně nejsou kopce; kam oko dohlédne, se táhne step. Zalesněná, s řekami a početnými jezery, mezi tím vším pole slunečnic nebo už sklizeného obilí.

V Charkově jsem s přestávkami strávila za poslední rok téměř tři měsíce. Někteří z Charkovanů před válkou utekli právě na venkov a mnozí z nich nemají v plánu se do původně dvoumilionového velkoměsta vracet ani na zimu. Doufají, že v domku s kamny na dřevo a sousedovou studnou přežijí bez elektřiny, světla, vody a mnohdy i telefonního signálu podstatně lépe než v bytě v charkovském činžáku.

Neboť až šestnáct hodin denně bez energií letos zřejmě čeká mnohé Ukrajince nejen na východě země. Kvůli ruským útokům na infrastrukturu, hlavně na elektrárny.

Podle venkovanů, s nimiž jsem měla možnost mluvit, je navíc na venkově bezpečněji. A klidněji. Pokud tedy nežijete v oblasti, kudy vede frontová linie, takzvaná nula, nebo v její těsné blízkosti. Ale z těchto obcí byli lidé už dávno evakuováni nebo odešli sami. Pohybují se tam jen stíny vojáků, opuštěných zvířat, dronů a dopadajících bomb. Jak jsem viděla na vlastní oči.

Na města Charkov a Sumy v podstatě nepřetržitě od začátku války podnikají Rusové vzdušné útoky. Bomby, KABy, FABy, klouzavé bomby, drony a také rakety a řízené střely jsou v nich každodenní realitou.

Na Poltavu se útočí z Ruska méně často, je trochu víc vzdálená ruským hranicím. Nicméně o to ničivější může být třeba raketový útok – na začátku září jsem se v tomto městě stala svědkem exploze dvou ruských raket. Zabily padesát tři lidí a přes dvě stě sedmdesát jich zranily. Byl běžný den dopoledne. Slunce svítilo a my čekali před restaurací na kávu, když se rozezněl letecký poplach. Po krátké chvíli jsme cítili a slyšeli, jak rakety dopadly…

Vydala jsem se z těchto těžce zkoušených měst zjistit, jak se žije na venkově. V krajích, které sousedí s agresorem. V obcích ztracených uprostřed nekonečně rozlehlé a na konci léta rozpálené stepi.

Projíždím jednu ves za druhou. Vypadají stejně – mnohé z malých cihlových domů s kdysi dekorativními ploty a okenicemi jsou opuštěné, zarůstají zelení, rozpadají se. A snad na každém třetím komínu čapí hnízdo i s obyvateli.

V hlavní roli jsou tu příšerně rozbité cesty, které tvoří soustava hlubokých kráterů, ujetá hlína a všudypřítomný stepní písek přecházející v závěje prachu, sem tam štěrk. Neumím si představit to bahno, když zaprší. V každém případě se dá jet maximálně dvacítkou, abyste se zvládli vyhnout největším dírám a abyste ve zvířeném horkém prachu něco viděli.

Vesnice jsou často téměř opuštěné. Mnohé nemají obchod ani poštu, občas jen samoobslužné výdejní boxy internetových obchodů. Podle místních začal venkov vymírat hned po rozpadu Sovětského svazu. Mladí se začali stahovat do měst. Poslední ránu pak zasadila právě válka.

Přejedu přes meandrující řeku Vorsklu. Z Kotelby v Poltavsku do vsi Kuzemin v Sumsku. Zastavím se neplánovaně u paní Šury, místní legendy ve výrobě tradičních sušenek připomínajících naše perníčky. Jde o rituální pečivo v podobě dívek, koní a kohoutů. Nejen během vánoční koledy se panenky dávají coby výslužka dívkám a koníci s kohouty chlapcům. Zatímco v nedaleké Kotelbě je barvivo na zdobení červené, v Kuzeminu paní Šura používá růžové. Navíc každá ves má své vlastní vzory krojů, jimiž se takzvané „paňanky“ zdobí.

Paní Šura začne nosit na stůl pod venkovní pergolou jídlo. Ať už plánovaná návštěva, nebo ne, nikdo nesmí odejít hladový a žíznivý. Za pár minut je dlouhý stůl zaplněn vším možným, převážně vlastní produkcí. Od zeleniny a ovoce čerstvě přinesených ze zahrady a ještě teplých od slunce přes nakládané syrové ryby a vařené brambory po další specialitu paní Šury – kvašená rajčata.

Rajská jablíčka všech barev a velikostí naskládaná v pětilitrové plastové nádobě a zalitá lákem s octem, solí a hlavně čerstvým koprem. Vůní připomínají naše kyselé okurky, chutí jsou rajčata živější díky kombinaci sladkosti plodů a jejich šťávy a kyselosti kvašení.

Než stihnu odmítnout skleničku místní hořké pálenky, sesedají z kola sousedé. Manželé odhadem k šedesátce. Vezou tašky plné jídla a mají co dělat, aby se jim ho podařilo vecpat na plný stůl. Všichni mluví jeden přes druhého, hodnotí horké léto, málo vody, kvalitu melounů, kondici slepic a koz.

Mezi řečí sousedka pronese, že ještě neví, jak to bude s hrobem syna. A pokračuje dál o tom, jak suší meruňky. Než se stihnu zeptat, zda jsem slyšela správně, předběhne mě paní Šura a řekne polohlasem: „Jejich starší syn zahynul teď nedávno na frontě v Doněcké oblasti. Druhý taky bojuje.“

Muž i žena Šuru zaslechnou, přikývnou, ale mlčí. Muž vyplivne rybí kůži, zasměje se a nalije další várku hořké kořalky, napije se, zakousne se do kvašeného rajčete a šťáva mu exploduje do obličeje. Teď se smějeme všichni.

A paní Šura stejně jako sousedka navíc do toho smíchu pláčou. V mobilu mi vibruje letecký poplach, který právě začal. Tady ale žádná siréna slyšet není. A proč taky, ptá se paní Šura.

Když se loučím, všichni mě obejmou, jako by mě znali odjakživa. Otec nedávno zabitého syna-hrdiny na rozloučenou s úsměvem a prázdnýma očima říká: „Žít se musí. Co jiného zmůžeme?“

„Tak. Nikdo nevíme, co bude a jak to skončí. Nepochopím, proč nám to dělají. Proč? Nikdy jsme jim nic špatného neudělali a oni?“ mávne rukou paní Šura a odváže kozu od stromu před domem, kde se odpoledne pásla. Odcházejí spolu za dřevěná vrata, nad stepí vzdáleně zazní výbuch.