Krajní pravice na Ukrajině znepokojivě sílí, napsal Huffington Post

Projevy nacionalismu tu nejsou ničím novým, uvedl list. Podle levicového aktivisty Denyse Pilaše, studentského vůdce a aktivního účastníka Majdanu, se ultrapravicová strana Svoboda před časem snažila rozpoutat „protipřistěhovaleckou hysterii“.

„Na shromážděních se hovořilo o tom, že je třeba zastavit přistěhovalce a pracovní místa ve veřejném sektoru vyhradit výlučně etnickým Ukrajincům. Na rockovém koncertě v Kyjevě v roce 2006 skupina neonacistických skinheadů napadla muže z Ázerbájdžánu. Když jsme se ho s kamarádem zastali, zaútočili i na nás,“ řekl Pilaš.

Podle Antona Šechovcova, odborníka na ukrajinskou politickou scénu z Institutu humanitních věd ve Vídni, sdružuje Svoboda několik proudů, včetně „antikomunismu, antiliberalismu, rasismu, protiruských nálad, oslavování ukrajinského historického pravicového extremismu a fašismu“.

V roce 2012 byla Svoboda s touto ideovou náplní jako nejvýraznější opozice proti pozdějšímu prezidentu Viktoru Janukovyčovi s to získat téměř 10 procent hlasů v parlamentních volbách, dodává server.

V současnosti se Svoboda, jež ve volbách 2014 zdánlivě propadla, snaží podle listu bodovat ultrakonzervativními a ultranacionalistickými nápady, jako je požadavek zavést do průkazů totožnosti kolonky „náboženské vyznání“ a „etnický původ“, prosadit zákaz potratů. K tomu se přidává oslavování Stepana Bandery, nacionalistického vůdce z druhé světové války. Pozornost krajní pravice také obrátila proti anarchistům, feministkám,gayům i lesbičkám.

V době protestů na Majdanu podle stanice BBC tvořili ultranacionalisté a krajní pravice „pouze malou část celku“, přesto hráli významnou úlohu. „Politici z euromajdanu si s nimi nevěděli rady,“ uvedla BBC. „Měli strach, že pokud pojmenují věci pravými jmény, bude to mít negativní dopad na celé opoziční hnutí. Proto jim začali opatrně říkat ´vlastenci´,“ dodala.

Podle listu The Guardian za toto „pravicové politické divadlo“ ale Ukrajina zaplatila vysokou cenu. Zviditelnění ultrapravice na kyjevském Majdanu totiž sehrálo obrovskou roli na jihu a východě Ukrajiny, kde bylo od začátku jasné, že se protivládní akce nebudou těšit velké podpoře. „Většina lidí je prostě odmítla. A nebyl to následek vynalézavosti ruských médií. Stačilo, aby se centristická opozice na těchto akcích spojila se Svobodou,“ uvedl list.

Samostatnou kapitolou je podle The Huffington Post růst nacionalismu vyvolaný válkou s proruskými povstalci. „Má své ´roztomilé´ projevy, například děti ve školách každý den zpívají národní hymnu,“ uvedl server.

Jiná věc ale podle listu je, jaký mají postoj k ultrapravici a k ultranacionalismu v době války oficiální místa. Někteří ukrajinští ochránci lidských práv soudí, že to prezident Petro Porošenko se snahou „uchlácholit pravičáky“ přehání. Podle nich jde třeba o případ běloruského neonacisty Sergeje Korotkycha, který se jako dobrovolník účastnil bojů o doněcké letiště. Porošenko ho vyznamenal a dal mu ukrajinské občanství.

To se ale lidem obeznámeným s krajně pravicovou scénou nelíbí. Upozorňují, že Korotkych je zakladatelem jedné z ruských neonacistických skupin, byl obviněn z bombového útoku v Moskvě a v Minsku zadržen kvůli podezření, že pobodal organizátora protifašistické demonstrace.

Jenže teď je z něj hrdina z dobrovolnického praporu Azov. Jeho příslušníci patří k nejtvrdšímu jádru nacionalistů. Netají se antisemitismem a jejich uniformy zdobí nacistická symbolika, píše The Huffington Post. Přesto mají podporu z nejvyšších míst a většina ukrajinských médií o jejich „zvláštnostech“ mlčí.

Podle BBC je toto umělé ticho velmi nebezpečné. „To, co o praporu Azov proniklo na Západ, silně poškodilo image Ukrajiny a posiluje účinnost ruské propagandy,“ shrnula stanice. Za těchto okolností zní téměř neuvěřitelně, že oficiální místa téma krajní pravice „vytěsňují“, jako by nevěděla, co neonacismus a fašismus doopravdy je, dodává.