Článek
Život v Rakce podle ní vůbec není takový, jak ho džihádisté líčí. Kasikiová se tam osobní svobody ani respektu nedočkala, naopak. Celou dobu se strachovala o život i o svého čtyřletého syna, kterého vzala s sebou.
Do Sýrie ji zlákala trojice mladých Syřanů, o které se v Paříži starala jako sociální pracovnice. Chtěla je přimět vrátit se k rodinám, které se o ně strachovaly, ale nakonec ji k cestě zlákali oni. „Myslela jsem si, že mám všechno pod kontrolou, ale teď je mi jasné, že byli zřejmě vycvičeni k náboru lidí, jako jsem já. Postupně využívali mých slabostí. Věděli, že jsem byla sirotek a že jsem konvertovala k islámu. Věděli, že jsem nejistá,” vylíčila 34letá žena, která se narodila v katolické rodině v Demokratické republice Kongo, ale od svých devíti let vyrůstala u sestry ve Francii, protože se o ni po smrti matky neměl kdo starat.
K islámu konvertovala poté, co jako sociální pracovnice poznala rodiny přistěhovalců na předměstích Paříže. Manželovi o tom nic nepověděla.
S trojicí o deset let mladších Syřanů se seznámila při práci a záhy je začala brát jako své mladší bratry. Všichni tři zmizeli v září 2014 a za čas se ozvali ze Sýrie. O půl roku později Kasikiová oznámila manželovi, že jede pracovně na pár týdnů do Istanbulu, a jejich čtyřletého syna vzala s sebou.
Zákazy a násilí
Jakmile přešla turecko-syrskou hranici a dostala se do Rakky, došlo jí, že udělala životní chybu. Dosavadní paralýza, jak tvrdí, byla za deset dnů pryč. Islámský stát jí hned sebral cestovní pas, nařídil omezit komunikaci s domovem, zahalovat se od hlavy k patě a zakázal jí, aby chodila venku sama.
Nastoupila do práce v porodnici, kde ji šokovalo nejen nehostinné prostředí, ale i netečnost pracovníků k utrpení pacientek. Vším prostupovala podřazenost jedněch vůči druhým, přičemž na vrcholu hierarchie podle ní byli „arogantní cizí bojovníci“, které Kasikiová označuje za monstra.
Kasikiová záhy požádala, aby se směla vrátit domů. Nejprve jí to vymlouvali, pak začali hrozit. „Říkali, že když se pokusím o odchod, budu kamenována nebo zabita,“ popsala.
Obrovská chyba
Když ji jeden válečník z Francie vyzval, ať mu vydá syna, aby ho mohl vzít do mešity, odmítla. Dostala ránu do obličeje. „Podívala jsem se na syna a věděla jsem, že jsem udělala strašnou chybu, nejhorší ve svém životě. Věděla jsem, že musím být silná a udělat vše možné, abychom se odtamtud dostali,“ řekla Kasikiová.
Francouz ji se synem odvedl do domu, kde byly drženy desítky žen různých národností. Kasikiová tam viděla, jak se děti dívají na řezání hlav zajatcům v televizi, zatímco matky nadšeně tleskaly. „V bojovnících Islámského státu spatřovaly své prince, někoho, kdo je silný, mocný a ochrání je. Jediný způsob, jak se z toho domu dostat, byl sňatek s jedním z nich. Ve skutečnosti byly tyto západní ženy jen dělohami na děti pro IS,“ vysvětlila Kasikiová.
Jak se to mohlo stát?
Na druhý den přišli strážci něco vyřídit a nechali otevřené dveře. Kasikiová vzala syna, vyšla s ním na ulici a šla dál a neohlížela se. Měla štěstí. Později ji u sebe doma ukryla jedna rodina a posléze se jí s přispěním manžela ve Francii podařilo kontaktovat opoziční bojovníky. Koncem dubna ji jedna mladá Syřanka na motocyklu převezla přes hranici.
Po příjezdu do Francie Kasikiovou dlouze vyslýchala tajná služba a dva měsíce ji věznila. S manželem se usmířili, i když jí nadále hrozí obvinění z únosu dítěte.
„Ptala jsem se sama sebe, jak se to mohlo stát, jak jsem to mohla udělat. Ano, byla jsem naivní, zmatená, slabá, nejistá. Jak ale mohli být tito obyčejní, nijak zvlášť chytří kluci dost inteligentní na to, aby mi vymyli mozek? To je otázka, kterou si pořád kladu,“ uvedla Kasikiová.
Když se znovu shledali, ukázal jí manžel fotku jejich syna s automatickou puškou, kterou mu poslal Islámský stát. „Museli ji pořídit, když jsme tam byli, ale já jsem ji viděla poprvé až nyní. Bylo mi na zvracení,“ uvedla.
