Článek
Příčin stavu je víc, avšak převažují dvě. Ve 101 řeholním řádu umírá víc jeptišek, než do nich nově vstupuje. A roste počet těch, které se rozhodly pověsit hábit na hřebíček a v tichosti opustit klášterní zdi.
Zatímco o katolických kněžích se v Polsku ví skoro všechno, o řeholních sestrách takřka nic. Tabu prolomila až novinářka Marta Abramowiczová (37) v knize Jeptišky odcházejí potichu.
Bůh přitom nechtěl, aby z nás byly jen uklízečky, ale oddané služebnice lidí v nouzi
Polské ženy podle ní nemívají snadný život, avšak řeholní sestry na tom bývají ještě neporovnatelně hůře. Jejich základní lidská práva a svobody jsou výrazně omezovány i hrubě porušovány. Naprosto běžně pracují bezplatně dvanáct a více hodin denně jako pečovatelky těžce postižených či nepohyblivých seniorů, ale také jako kuchařky nebo pomocný personál v různých sociálních domech.
A nejen tam. Kromě toho vaří, perou a uklízejí biskupům i kněžím, kteří se k nim „nejednou chovají jako k poddaným služkám“. „Bůh přitom nechtěl, aby z nás byly jen uklízečky, ale oddané služebnice lidí v nouzi,“ postěžovala si nyní už někdejší jeptiška Marta, jež po 14 letech opustila klášter u Varšavy.
Brzké zklamání
Ze začátku vypadalo vše takřka ideálně. „Ještě před vstupem do kláštera jsem tam zavítala spolu s dalšími dívkami na jakousi exkurzi. Vládla tam mimořádně milá atmosféra. Sestry vyprávěly o radostném životě v klášteře, hrály na kytary, zpívaly, hostily nás skvělým jídlem. Nejen já jsem si myslela, že tomu tak bude navždy. Zklamání však přišlo až příliš rychle,“ vzpomíná Agnieszka, jedna z hrdinek knížky.
Nejen práce od rozbřesku do soumraku a k tomu přinejmenším pět hodin modliteb denně ji vyděsily. Absolutní poslušnost vůči nadřízeným, zákaz jakéhokoli samostatného myšlení a jednání, tresty v podobě těžké fyzické práce do pozdních nočních hodin i za sebemenší provinění – to vše pro ni a další mladé jeptišky znamenalo šok.
Na vše potřebovaly souhlas představené – na opuštění kláštera třeba jen na pět minut, umytí vlasů či napití se vody.
To, že jsem nebyla první, mi pochopitelně zamlčela, nicméně některé sestry mě před proutníkem v sutaně varovaly
Iwona, další postava z knihy, spolu s jinými vzpomínala, jak se úplně běžně stávaly oběťmi sexuálního obtěžování ze strany kněží: „Když jsem jednou na kolenou drhla kartáčem chodbu, jeden z nich mě chytal za zadek, a nejen tam. A to, co říkal, se ani nedá veřejně zopakovat.“
Podobnou zkušenost měla i Zuzana, kterou osahával kněz na nejintimnějších místech.
Sestru Urszulu si zase vyhlédl jeden z katolických hierarchů. Když se objevil v klášteře, musela mu podle jeho přání nosit jídlo do jeho pokoje, což byla jen záminka. Bála se ho strašně, avšak sestra představená jí řekla: „Mělo by tě těšit, že tak významný člověk, navíc známý papeže, si vybral právě tebe.“
„To, že jsem nebyla první, mi pochopitelně zamlčela, nicméně některé sestry mě před proutníkem v sutaně varovaly,“ dodala Urszula.
200 zlotých odchodného
Pro většinu z těch, které se rozhodly pro návrat do civilního života, pak nastaly kruté chvíle. Obvykle neměly kam jít, protože odchod z kláštera se považuje za velkou hanbu a k nejedné z nich se nejbližší rodina otočila zády.
Navíc zůstaly naprosto bez peněz. Když vstupovaly do kláštera, podepsaly souhlas, že se zříkají odměny za práci ve prospěch řádu.
Jedna ze sester po 22 letech těžké dřiny v domě důchodců obdržela při odchodu od představené 200 zlotých (1200 korun). Jiné nedostaly ani tolik.