Článek
(Jakub Herzán, zpravodaj Novinek v Kyjevě)
Abych se dostal co nejblíže, najímám si taxikáře, znalce ulic. „Mám dva syny, 25 a 20 let, ten starší byl i na barikádách v centru. Ve chvíli, kdy zahynul jeho kamarád, jsem ho donutil vrátit se domů na předměstí. Ukrajina potřebuje změnu, ale život mého syna mi ani za tohle nestojí,“ popisuje Oleg během cesty do centra města.
Je mu 45 let, podle svých slov taxikaří skoro půlku života. I když mluví lámanou angličtinou, je mu velmi dobře rozumět.
Pro prezidenta země slova chvály rozhodně nemá, ve chvíli, kdy míjíme stovky zakuklených lidí se vztyčenou pravou rukou v pěst, troubí a povzbuzuje. „Janukovyč? To není dobré, vždyť jsme normální země a najednou jsou tu desítky mrtvých, proboha, copak nikdo nechápe, že Ukrajina krvácí?“
„Janukovyčovi se nedá věřit”
Během cesty městem jsou všude vidět světoznámé restaurace, značky a obchody. Kyjev je velmi podobný Praze, o to hůř se chápe, jak je možné, že před několika hodinami na těchto místech umírali lidé.
Oleg zklamaně hovoří i o nedávné dohodě prezidenta s opozicí a jeho reakce je výmluvná. Lehce pokrčí rameny a jasně říká, že člověku, jako je Janukovyč, se nedá věřit. „Uvěřím, až ten člověk zmizí, uvěřím, až bude mít Ukrajina nové volby.“
V centru města vystupuji. Oleg se se mnou loučí a přeje mi štěstí. „Jsi skoro stejně starý jako můj starší syn, tak nedělej hlouposti a v neděli mi zavolej, odvezu tě zpět na letiště a uvidíme, jestli se něco změní,“ říká a do ruky mi tiskne svou vizitku. Fotit, ani na památku, se bohužel nechce, bojí se.