Jako pomocníci wehrmachtu. Ruský vězeň popsal angažmá ve válce na Ukrajině

„Mnohé Tulenkovovy črty by se směle mohly zařadit do fondu protiválečné literatury. (…) Prakticky celá kniha je sestavena z historek popisujících systematické neúspěchy Rusů,“ zhodnotil ji v recenzi pro zmíněný list Konstantin Pachaljuk, ruský historik a kandidát politických věd.

„Je překvapivé, že tuto knihu v Rusku vůbec vydali, a dokonce ji propagují na státních televizních kanálech a telegramových účtech válečných zpravodajů: zdá se, že ji snad nikdo pečlivě nečetl,“ napsal v recenzi Pachaljuk.

Štorm Z je jednotka sestávající hlavně z vězňů. Tulenkov v knize přiznává, že už přidělení k ní probíhalo nezákonně.

„Všechny zeky (vězně – pozn. red.) rozdělili na dvě skupiny: na ty, jejichž návrat nebyl žádoucí (posílali je vyloženě na porážku), a na ty, u koho se to připouštělo.“ Sám Tulenkov byl přiřazen do druhé skupiny, jak uvádí na straně 138.

Jeho počáteční opěvování války ztrácí na lesku v okamžiku, kdy píše: „Pach mrtvol dodává na tragičnosti a dramatičnosti, pach (střelného) prachu na ušlechtilé romantice. Ale to nebude pravda o válce. Protože třetím hlavním pachem je zápach hoven (sic!), jimiž jsou přeplněny remízky, který je přítomný v zákopech a krytech, v kalhotách raněných a mrtvých.“

„Naše dělostřelectvo pracuje na pravou stranu pole. Kdo tam je, co tam je, sami nevíme. Jeden z výbuchů vyhazuje do výšky třetího patra půlčlověka. Letí, dělá kotrmelce, mává ručičkama jako křidélky,“ popisuje smrt ukrajinského vojáka.

„Ocitl jsem se v cizím domě, v neznámém místě, v nějaké hrozné, mně naprosto cizí zemi,“ píše o kus dál, aby po chvíli dodal: „Všechno je tu proti nám, v téhle prokleté zemi, kde nás nenávidí úplně všechno“.

„Přistihuju se při myšlence, že poprvé od svého příjezdu za pásku konečně pozoruju, jak porcují chochly (míněno Ukrajince – pozn. red.). Většinou jsme to my, kdo pokaždé odněkud běží, odněkud se kutálíme, evakuujeme, přicházíme o přátele, techniku, neplníme úkoly. Ale tuhle hru lze hrát i ve dvou. (…) Připomíná to safari,“ uvádí odsouzenec v řadách okupační armády.

Tulenkov bez zábran popisuje, jak je nakládáno s ukrajinskými zajatci: mnohé čeká v rozporu s pravidly vedení války v rukou nepřítele smrt.

„Jednoho zajatce už máme, víc jich naše velení nepotřebuje. Ohledně ostatních dostáváme jasné rozkazy. Postřílet,“ uvádí na straně 71. Ani přeživší zajatec to nemá jednoduché. Je vystaven bití kvůli odmítnutí mluvit rusky (strana 77).

Jinde popisuje, jak nemá rád slabost, kterou se dle jeho soudu vyznačují zejména mobilizovaní ruští vojáci, jimž říká mobici. Původně civilisti ve věku 30–40 let nebo starší, kteří jen přežívají a „nesnaží se odvážně plnit svou povinnost“.

„Mobici sedí, tisknou se ke stěně zákopu, objímají samopal a na výzvu velitele, aby pomohli (vězeňské jednotce v úzkých), jen vyhýbavě koukají: není to náš úkol“.

Vypovídající jsou také poznámky o vztazích uvnitř ruských okupačních sil. „Velení s vyšší hodností nás bralo jako dobytek a svůj vztah k nám ani neskrývalo. Byli jsme pro ně něco jako hiwi (pomocní dobrovolníci) sloužící v pěší divizi wehrmachtu,“ napsal muž, který si díky šestiměsíčnímu působení ve válce na Ukrajině „vysloužil“ svobodu.