Článek
Ve své knize Mírový sekretář tvrdě popsal zákulisí rozhodování o cenách míru – i o tom, proč ji dostal právě Barack Obama, ale nikoli třeba papež Jan Pavel II.
Členové výboru, kteří se Lundestadovým líčením cítili nejvíce dotčeni, se vzápětí ozvali.
„Nejsem si jist, zda je dobré pro pověst výboru, když se píše, že současný předseda je slabý, ten předchozí byl vlastně blázen a jeho předchůdce neměl ani tušení o zahraniční politice,“ opáčil Thorbjörn Jagland, který stál v čele výboru v letech 2009–2014 a na jehož hlavu padla nejtvrdší kritika.
Ješitný šéf byl prý „dezorganizovaný“
To, co Lundestad napsal, zčásti vypadá jako praní špinavého prádla. Tvrdí třeba, že Jagland je „dezorganizovaný“ a má „překvapující mezery ve všeobecném vzdělání“.
Z ješitnosti prý dává novinářům tipy na možné laureáty. A navíc prý nebyl s to napsat si ani jednu slavnostní řeč k nositelům ceny – všechny mu je psal sekretář, tedy autor knihy.
Však za to Lundestad hned dostal padáka. Jen co kniha vyšla, musel vyklidit kancelář v budově Nobelova výboru.
Nynější šéfka výboru Kaci Kull-mann Fiveová označila knihu za „jasné porušení důvěry“. Každý, kdo se dostává k informacím o rozhodnutích výboru, musí totiž podepsat závazek, že o tom nic nevyzradí po celých padesát let. Podepisoval ho i Lundestad.
Bývalý tajemník výboru Nobelových cen Geir Lundestad
Jeho odhalení Jagland označil za „šokující“ a „nactiutrhačná“. Na adresu autora poněkud hrubě poznamenal, že by neměl zapomínat, že byl jen „úředníkem“ pětičlenného výboru, nikoli jeho „šestým členem“.
Papež neuspěl kvůli biskupovi
Zajímavější jsou Lundestadovy pohledy do zákulisí udělování cen. Z jeho knihy vyplývá, že od roku 1994 stál celá léta na špici seznamu kandidátů na Nobelovu cenu míru papež Jan Pavel II. za roli při pádu komunismu.
A každý rok jej vetoval člen výboru, který byl nejen politikem a právníkem, nýbrž i biskupem protestantské luteránské církve. Přes něj prostě „papeženec“ z Polska neprošel.
Zbrojní inspektor Hans Blix odhalil v roce 2004 americké lži o hromadných zbraních v Iráku. V roce 2005 se proto udělení Nobelovy ceny míru jeho osobě zdálo být hotovou věcí.
Pak ale část výboru dostala strach z hněvivé reakce USA, a tak byl použit úhybný manévr – cenu dostala Mezinárodní agentura pro atomovou energii a její šéf Muhamad Baradej.
Obavy z Číny
Vůči Pekingu byl výbor naopak odvážnější, ale jen navenek. V roce 2010 se totiž jeho členové nejdříve spontánně rozhodli, že cenu udělí známému čínskému disidentovi Liou Siao-poovi. Ale pak se zase začali obávat čínské reakce, a tak uvažovali o jiném kandidátovi.
Do hry však vstoupil tehdejší norský ministr zahraničí Jonas Gahr Störe. Ten údajně ujistil čínského velvyslance, že Liou cenu v žádném případě nedostane.
Zvěsti o tom zcela změnily atmosféru a disident cenu dostal, aby výbor nevypadal, že je slabý, a neutrpěl tak šrám na pověsti. A Čína zuřila…
Při udělení ceny míru Baracku Obamovi sehrálo podle Lundestada klíčovou roli kolektivní sebepřecenění výboru. Členové si prostě mysleli, že když neopeřenému prezidentovi Spojených států cenu dají, podnítí ho tím ke změně americké politiky.