Článek
Tlak veřejnosti byl značný, na veřejných shromážděních se pálili hidžáby – muslimské šátky, které má každá pravověrná vyznavačka islámu nosit, aby skryla před cizími vše kromě obličeje. Norům, kteří se z 91 procent hlásí k luteránské církvi se to nelíbilo natolik, že šest měsíců před volbami začaly nabírat na popularitě extrémní strany zaměřené proti přistěhovalcům.
Politická bouře přitom začala podle listu Aftenposten poměrně nevinně, když si jedna norská muslimka požádala o povolení nosit hidžáb. Norské ministerstvo spravedlnosti to povolilo, ale pak povolení odvolalo po ostré kritice policejních odborů, které argumentovaly, že se naruší neutrální forma policejní uniformy. Ministr Storberget po pár týdnech však nošení šátku v únoru znovu povolil s obhajobou, že je třeba získat nové rekruty v řadách menšin. V bouřlivé atmosféře se ministr nakonec zhroutil a zůstal dva týdny nemocný, aby nakonec rozhodnutí odvolal.
Opozice nabrala na hidžábu body
Opoziční Pokroková strana varovala Nory před plíživou islamizací. Předsedkyně strany Siv Jensenová důrazně argumentovala proti zavádění zvláštních výjimek pro zvláštní skupiny. Pokroková strana zaznamenala během měsíce okamžitě raketový nárůst přízně voličů o 8,5 procenta na 30,1 procenta. Tři vládní strany Strana práce, Socialistická levice a Strana středu začaly ztrácet půdu pod nohama, protože už i tak si udržovaly v parlamentu jen křehkou většinu 87 křesel ze 169.
Imigranti dnes tvoří 9,7 procenta z celkem 4,8 miliónu obyvatel Norska. Přičemž nejvíce přistšhovalců pochází z katolického Polska. Islám vyznávající Pákistánci jsou až druhou nejpočetnější skupinou. Spor o nošení šátku se objevil i v dalších zemích. Ve švédsku a ve Velké Británii může být šátek součástí policejní uniformy, zatímco Francie zakázala v roce 2004 nošení hidžábu, ale i jiných náboženských symbolů, ve státních školách.