Integrace uprchlíků v Německu: nečekaně drahý maratón

Mezitím však vyšlo najevo, že smysluplné začlenění takového počtu lidí bude přece jen obtížnější než uspořádat pouliční multikulturní festival.

Maike Manzová (37) se snaží uklidnit mladou ženu na nemocničním lůžku tím, že střídavě hladí její ruku a těhotenské bříško. „Uděláme ultrazvuk a pak se rozhodneme co dál,“ artikuluje gynekoložka s úsměvem. Pomalu a zřetelně. Žádná odezva. Těhotná žena z Guineje-Bissau ve 36. týdnu s dvojčaty jí nerozumí ani slovo. V Německu žije už desátý měsíc, ale nenaučila se ani „Guten Tag“.

Lékařka se spoléhala na tlumočnici, příbuznou pacientky. Měla dorazit před 45 minutami, ale neukázala se a ani o sobě nedala vědět. „Jiná kultura, jiný přístup k času,“ krčí rameny Maike, od loňska primářka porodnice při klinice Panny Marie v Hamburku-Hartburku.

Lékařka tudíž zkusí něco jako pantomimu. Nic. Třetí pokus – doktorka Manzová s sebou nosí na vizitu kartičky, na něž si napsala velkými písmeny základní věty v angličtině, francouzštině, arabštině, farsí, amharštině, jazycích yoruba a hasua pro Nigerijky. Zase smůla – chybí mezi nimi verze v kreolštině. A i kdyby nescházela, k ničemu by to nebylo – nastávající maminka ze západní Afriky totiž neumí číst.

Sajfán Abelhádí (28) se v posledních čtyřech letech stal hvězdou kliniky. Libyjec se v roce 2008 pustil v Hamburku do studia medicíny a od roku 2014 působí u Panny Marie.

„Poslední dobou mluvím víc arabsky než německy,“ svěřil se týdeníku Der Spiegel v narážce na fakt, že 40 procent žen, které na jeho klinice přivedly na svět potomka, se nenarodilo v Německu. Podle Spolkového statistického úřadu mělo každé čtvrté dítě narozené v roce 2016 ve Spolkové republice matku původem z ciziny.

Od svých 28 let bydlí Ralf Fessler (48), obchodník s dlaždicemi, v domě, který v Sigmaringenu postavil ještě jeho otec. V roce 2015 umístila spolková země Bádensko-Württembersko 350 uprchlíků převážně z Nigérie, Gambie a Maroka do bývalých kasáren na kopci pár minut chůze od Fesslerovy vily. „V noci tu bývá peklo. Koupí si šnaps a opilí, hluční a agresivní pendlují mezi ubytovnou, parkem a nádražím,“ stěžuje si Fessler. Jeho dům jim totiž stojí v cestě a nemá plot, lemují ho jen túje.

Celou noc oka nezamhouří. Manželku mu napadli, když vynášela odpadky – plivli jí do tváře. Dceru osahávali za bílého dne, když šla vybrat poštovní schránku. Policii už nevolá. Než dorazí, stačí se vetřelci navzájem varovat a zmizet. Doufal, že město zřídí boční cestu z někdejších kasáren, aby se mu azylanti neprocházeli po pozemku, jak se jim zlíbí. Městská rada však jeho doporučení jednomyslně zamítla.

„Nevyšleme přece signál o rasismu a vyčleňování,“ zdůvodnila zamítnutí radní za sociální demokracii (SPD).

„I malé dítě ví, že část našich hostů tam na kopci se nikdy neintegruje a ani se o to nepokusí. Přesto smějí zůstat, třeba v rámci doplňkové ochrany. A já, Němec a daňový poplatník, se ochrany nemohu domoci. Stát mi ji odpírá a považuje mne za rasistu,“ říká Fessler hořce.

V posledních měsících uvažuje o vystěhování – do Uruguaye nebo do Maďarska. Tam vidí pro rodinu i sebe lepší budoucnost než v Německu.

Když uprchlíky v babím létě 2015 vítaly na mnichovském hlavním nádraží potlesk a květiny, Dieter Zetsche (64), šéf automobilky Daimler, viděl v běžencích „základ pro další německý hospodářský zázrak“. Ulrich Grillo (58), šéf Svazu německého průmyslu, upřesnil jejich uplatnění. „Muži k výrobním pásům, ženy jako pečovatelky do domů pro seniory,“ těšil se.

Dnes pobírá 60 procent migrantů tzv. sociální dávku Hartz IV, kombinaci podpory v dlouhodobé nezaměstnanosti a sociálního příspěvku, protože 83 procent z nich ztroskotalo na nejjednodušší jazykové zkoušce.

Odborníci odhadují, že když všechno půjde jako po másle, mohl by se do pěti let uchytit na pracovním trhu každý druhý. Aby německá ekonomika na nově příchozí nedoplácela, potřebovala by jich zaměstnat přinejmenším dvě třetiny.