Článek
Dopis byl objeven až v roce v roce 1980, přečíst se dala pouze desetina textu. Zbytek byl poškozený, písmo silně vybledlé. Do restaurování textu se pustil ruský historik Pavel Polian, díky nejmodernějším technologiím se mu podařilo zajistit čitelnost textu z 90 procent. Dopis byl poprvé zveřejněn tento měsíc v časopise mnichovského ústavu pro dějiny.
Podle Poliana jde o jedinečný dopis, zejména kvůli přesnému popisu událostí i toho, jak „továrna na smrt” Osvětim fungovala. „Jde o jeden z nejdůležitějších dokumentů holokaustu,” řekl Polian.
Vězni, kteří byli zařazeni do tzv. Sonderkomanda museli odsouzence na smrt připravovat na zplynování. To znamená odebírat od nich oblečení a věci, které potom odevzdávali ke třídění. Z komor odstraňovali mrtvá těla, museli jim trhat zlaté zuby a odebrat cennosti. Mrtvoly vynášeli z plynových komor a nakonec pálili v krematoriích a odstraňovali jejich popel. Sami členové těchto zvláštních komand končili v pravidelných periodách v plynových komorách. Nacisté se obávali toho, aby neexistovali svědci těchto zvěrstev.
»Ein Mensch ergab nur etwa ein halbes Okka Asche (6), die uns die Deutschen zu zerkleinern zwangen, um sie dann durch...
Zveřejnil(a) DIE ZEIT dne 4. listopad 2017
Marcela Nadjariho převezli do Osvětimi v dubnu 1944 a okamžitě ho přidělili k Sonderkomandu. „Naší prací bylo vězně nejdříve přijmout, většina z nich neznala důvod. Těm lidem, které jsem viděl, když byl jejich osud zpečetěn, jsem říkal pravdu. Když byli všichni svlečení do naha, postupovali dále do komory smrti, kde Němci na strop umístili potrubí, díky tomu si měli myslet, že se připravují na koupel. Němci je s biči v ruce nutili, aby se na sebe co nejvíce namačkali, aby se jich dovnitř vešlo co nejvíc, poté byly dveře hermeticky uzavřeny. Umírali jako sardinky,“ stojí v Nadjariho dopise.
Mladý vězeň popisoval další průběh vraždění. „V autě označeném německým Červeným křížem přijeli vždy dva muži od SS s plechovkami smrtícího plynu. Přes otvory naházeli jed do plynových komor. Po půl hodině se otevřely dveře a začala naše práce. Vynášeli jsme mrtvoly nešťastných žen a dětí k výtahu, který je převážel do místností s pecemi, kde se spalovali bez spotřeby paliva, protože měli k dispozici tuk,“ píše Nadjari.
Plechovky s cyklonem B, kterým se vraždilo v plynových komorách.
Vězni z komanda museli nakonec odstraňovat popel a sypat ho do řeky Sola, která protékala poblíž tábora. Z jednoho člověka, jak napsal Nadjari, zbylo asi 640 gramů popela. „Ta hrůza, kterou jsem na vlastní oči viděl, je nepopsatelná,“ napsal.
Nadjari v dopise zmiňuje, že přemýšlel o tom, že se nechá zplynovat, aby z tohoto pekla unikl. Pak se ale rozhodl, že musí zůstat naživu, aby mohl svou rodinu pomstít. „Nejsem smutný z toho, že bych zemřel, ale nemohl bych se pomstít a to je to, co chci,“ napsal. Jeho otec, matka i sestra zahynuli.
Krematorium v Osvětimi
Dopis Nadjari vložil do termosky, kterou zabalil do koženého vaku a zakopal.
Peklo Osvětimi a Sonderkomanda se mu podařilo přežít. V roce 1951 odešel do New Yorku, kde začal nový život. Zemřel v roce 1971 v pouhých 54 letech.