Finlandizace právě odešla do dějin

Finsko bylo po celou tuto dobu přísně neutrální, nemělo na svém území žádná cizí vojska. Jeho armáda čítala 35 tisíc vojáků, z toho bylo 20 tisíc vojáků základní služby, řídila se zásadou dostatečnosti a cvičila se výlučně na obranu národního území.

Naproti tomu bundeswehr měl téměř půl milionu vojáků a zároveň s tím bylo na území tehdejšího západního Německa několik set tisíc cizích vojáků. Šlo především o dva armádní sbory USA s 220 tisíci vojáků, s velitelskými stanovišti ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Stuttgartu. Dále tam působilo 80 tisíc britských a 50 tisíc francouzských vojáků s velitelstvím v Baden-Badenu. Spolu s jednotkami dalších členských zemí bylo na území SRN téměř milion aktivních vojáků. Jinými slovy – rekordně vysoký stupeň militarizace.

A navíc ve Spolkové republice ještě byly odpalovací rampy řízených střel s plochou dráhou letu (GLCM) a střel Pershing II namířené na strategicky významné cíle v evropské části SSSR. Všechny výše uváděné skutečnosti ze SRN činily jeden z nejvýznamnějších terčů pro sovětské rakety v případě třetí světové války. Naproti tomu Finsko bylo mnohem, mnohem méně exponované.

Základní kameny stavby „finlandizace“ položil prezident Juho Kusti Paasikivi (1946–1956), bývalý gymnasta a atlet, který měl veliký respekt v Moskvě, protože uměl brilantně rusky. Mimořádně zajímavého muže osud odměnil zahájením památných olympijských her v Helsinkách 1952, pojímaných jako naděje pro sblížení mezi národy a pro mezinárodní mír.

Na prezidenta Paasikiviho pak navazoval Urho Kaleva Kekkonen (UKK), a to v letech 1956–1982. Pod jeho vedením se Finsko stalo upřednostňovaným dodavatelem spotřebního zboží do SSSR, díky čemuž nesmírně zbohatlo. Ještě důležitější bylo, že rozvíjelo a stupňovalo velkou iniciativu při uvolňování mezinárodního napětí.

UKK se dočkal velkého ocenění na helsinské schůzce na nejvyšší úrovni v létě 1975, kdy mu na otevřené scéně tleskali velcí státníci: Gerald Ford, Valéry Giscard d’Estaign, Harold Wilson, Helmut Schmidt, Bruno Kreisky, Aldo Moro, Olof Palme, ale také Leonid Brežněv, Josip Broz Tito a další.

Všichni, včetně Brežněva, Husáka a dalších, pak podepsali závazek o respektování hranic v Evropě a nedílně s tím také závazky na poli dodržování lidských práv. Důraz na jemnou sílu se stal základem pro soustředěný nátlak na režimy v sovětské sféře vlivu, který vyvrcholil v roce 1989.

A nezapomínejme, že na helsinský protokol se odvolávala i Charta 1977 a opoziční hnutí v dalších zemích někdejší Varšavské smlouvy. Také to je velmi významná součást toho, čemu se říkalo „finlandizace“ nebo také Paasikiviho a Kekkonenova doktrína.

Vstup do NATO je definitivním koncem „finlandizace“ a je to vlastně i druhý pohřeb dvou velkých prezidentů země tisíců jezer. Je to konec jemné síly, dnes už se přemýšlí o tom, dokdy zbrojní výdaje této země dosáhnou hodnoty dvou procent HDP, jak se finská armáda zapojí do obranné strategie NATO, hlavně pak v tzv. nordicko-balticko-severské oblasti. A dokonce se zvažuje otázka, jak by se mohly finské letouny F-35 upravit tak, aby mohly nést taktické jaderné zbraně. Řečeno slovy slovenské zpěvačky Jany Kirchner: Nič už nie je také, aké bolo predtým.

(Autor je VŠ učitel)