Článek
30. března 1941 pozval diktátor stovku nejvyšších generálů, aby je zasvětil do připravovaného útoku proti SSSR. Už tehdy bylo podle týdeníku jasné, že führerovy příkazy, jež generálové pro "křižácké tažení proti bolševismu“ bez mrknutí oka přijali, porušují právo, morálku i vojenské tradice.
Oddělit od zajatců a potom postřílet
Při zajetí sovětských politruků neboli vojenských komisařů měli být podle rozkazu ze 6. června 1941 "odděleni od ostatních a na místě zastřeleni“. Veteráni wehrmachtu i tzv. historici až dosud tvrdili, že rozkaz se neplnil, a že pokud docházelo ke zločinům, pak je páchaly jen jednotky SS.
Ostatně po roce 1955 bundeswehr přejal z wehrmachtu na sto generálů a kolem 10 tisíc důstojníků, což politici (i někteří čeští) stále neberou v úvahu a hovoří o vzorném německém zpracování minulosti.
:. Snímek sovětského válečného zpravodajství z bojů o Stalnigradfoto: archiv ČTK
Například podle protokolů IV. armádní skupiny si její velitel generál Viktor von Schwedler ještě 19. června 1941 svolal velitele divizí, aby jim připomněl, že "političtí důstojníci sice nosí uniformu, ale neuznáváme je za vojáky. Proto musí být odděleni od zajatců a na místě zastřeleni“. Generálplukovník Hoepner, velitel 4. tankové skupiny, iniciativně uložil podřízeným zastřelit i civilní komisaře.
Oficiální záznamy wehrmachtu, které nejsou úplné, informují o nejméně čtyřech tisících exekucí. Podle jiných zdrojů docházejí historici k závěru, že Němci zastřelili až sto tisíc komisařů. Dokumenty dokládají, že nejméně 80 procent jednotek wehrmachtu vraždilo. V americkém zajetí to pak přiznávali i obyčejní vojáci wehrmachtu: "Komisaře jsme v Rusku vždy zastřelili, protože byli nejnebezpečnější.“
:. Pěchota wehrmachtufoto: archiv ČTK
Nacistky jako dozorkyně
Jiný mýtus vyvrátila historička Kathrin Kompischová (35) – a sice že německé ženy se nepodílely na nacistických krutostech. Podle ní se mezi lety 1939–45 dobrovolně přihlásilo na čtyři tisíce nacistek jako dozorkyně v koncentrácích, kde tvořily desetinu personálu. Mnohé z nich prosluly obzvláštní krutostí.
Další působily jako lékařky či sestry při tzv. eutanazii – ve skutečnosti systematickém vyvražďování postižených lidí. Jiné se činily jako pomocnice SS v komandech na východní frontě, jako úřednice kriminální policie a sestavovaly kartotéky dětí, podle nichž vznikaly i transporty do koncentráků.
Po válce se v Německu zrodil mýtus žen odklízejících trosky po náletech, což mělo podle Kompischové zabránit zpětnému pohledu na ženy zapletené do nacistických zločinů. A když už bylo pár nacistek pohnáno před soud, propaganda je označila za vzácné případy nebo "neženské bestie“. "Koncem 60. let se mladí ptali na vinu svých dědů a otců za zločiny nacismu, ale nikoliv na odpovědnost matek a babiček,“ shrnul týdeník Der Spiegel.
Německý historik Josef Foschepoth vypracoval studii, podle níž bylo až dodnes v Německu stíháno 106 tisíc nacistů, jejichž režim zavraždil milióny lidí, zatímco v době studené války v letech 1951–68 hlavně za kancléře Adenauera stíhaly soudy SRN 125 tisíc komunistů za politické delikty.
"Cílem nebyl ani tak boj proti politicky nepříliš významné straně, ale proti komunistickému smýšlení,“ konstatuje autor a dodává, že odsouzeno bylo 6758 komunistů a jen tisíc nacistů.