Evropa se dostala na práh rozpadu, hodnotí uprchlickou krizi šéf maďarského parlamentu

Podle nás velmi jednoduché. Všechna pravidla Unie o ochraně hranic musí být dodržována. Rezoluce maďarského parlamentu formuluje jasně – zajištěním hranice EU musí být obnoven původní zákonný pořádek. Některé státy vpouštějí migranty, další se změnily přímo v migrační cestovní kanceláře. Tím přímo porušují evropský zákonný pořádek.

Ze států schengenského prostoru jsou to například Rakousko a Itálie. Slovinsko se dostalo do této situace až po uzavření zelené hranice na jihu Maďarska. Převaděči tehdy změnili trasy přes Chorvatsko a Slovinsko. Tato malá země s ohledem na své možnosti není s to sama ochránit své hranice, potažmo hranice EU. Navíc Slovinsko ani nikoho do Evropy nezvalo. To se ale nedá říci o Rakousku a Německu.

Německo je pozvalo a zve je dosud. Vždyť kvóty na přerozdělování migrantů jsou pro milióny lidí, kteří žijí v různých uprchlických táborech a v zemích postižených válečným konfliktem, něco jako zvací dopis.

Levicová část německé velké koalice doufá v nové potenciální voliče z řad migrantů. Pravicová část koalice se snaží vyhovět potřebám velkokapitálu na hojnost pracovních sil. To vše by mohlo být vnitřní záležitostí Německa, kdyby SRN nebyla součástí společné Evropy.

Po dosavadních teroristických útocích v Evropě lze říci, že ne každý přistěhovalec je terorista, ale každý terorista je přistěhovalec. Pokud mám dobré informace, tak mezi pachateli útoků v Paříži přinejmenším dva přišli do Evropy s migrační vlnou. Jsou mezi nimi také potomci starší generace přistěhovalců, jež Evropa přijala a pokusila se je integrovat. Podle všeho neúspěšně. Předpokládejme málo pravděpodobný scénář, že mezi miliónem současných přistěhovalců není ani jediný vyslaný přímo teroristy. Kde však máme záruku, že se z nich nestanou teroristé časem?

Ano. Domnívám se, že Evropa se dostala na práh rozpadu. Příčinou není pouze migrační krize, ale vnitřní morální a duchovní rozklad. V pozadí vnitřní krize EU se skrývají nediskutované problémy. Unie se často odvolává na společné evropské hodnoty. Jenže žádné dokumenty tyto hodnoty neobsahují. Jediný pokus o vytvoření evropské ústavy skončil nezdarem.

Když jsme se snažili dostat z ekonomické krize vlastní cestou, tzv. neortodoxními hospodářskými a politickými prostředky, stali jsme se terčem série politických útoků. Argumentace našich kritiků však často neměla nic společného s hospodářskou politikou. Útočili na nás na základě lidských práv a zpochybňováním naší ústavnosti.

Zpochybnili například tu část naší ústavy, která jasně říká, že manželství je vztah muže a ženy. Vše ostatní je podle našeho vnímání něco jiného než manželství. Zpochybňovali naše odvolávání se na křesťanské kořeny a zdůrazňování národa.

Už tehdy se dalo tušit, co je dnes zřejmé, že v Evropě existují dvě rozdílné koncepce její budoucnosti.

Jedna je koncepcí centralizovaných, řekněme evropských spojených států ovládaných bruselskou byrokracií, která by národy vymazala.

Na druhé straně zůstal názor, že základem EU má být spolupráce národů, přesněji národních států založených na křesťanských základech. Bývalý francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, jeden ze zakladatelů Unie, řekl: Evropa bude buď křesťanská, nebo nebude. Nemusíme vymýšlet nic nového. Měli bychom se vrátit k výchozímu bodu.

Celá naše historie je o neutuchajícím zápasu o zachování národa, jeho suverenity a identity. Počínaje rokem 1456, kdy jsme u dnešního Bělehradu zastavili Turky. To bylo vítězství světového významu a od té doby zvoní v poledne zvony v křesťanských kostelích.

A konče rokem 1956, kdy se do Evropy chtělo dostat jiné asijské barbarství, pokud by neexistovala nárazníková zóna, do níž nás hodili. Fakt, že Poláci, Češi a Maďaři se snažili z toho osvobodit, byl také o identitě, svobodě, o nezávislosti. Nevstoupili jsme do Unie proto, abychom ztratili, zač jsme tisíc let bojovali. A teď se můžeme ptát – proč jsme tehdy nepustili Turky do Evropy, když je sem nyní chtějí přesídlit?

Tu považuji za velmi důležitou a strategickou, kterou je třeba udržet a zintenzivnit. Společnou visegrádskou ochranu srbsko-maďarských hranic mohu označit za příjemné překvapení. Doufám, že jednou budou ve střední Evropě takové vztahy, že můžeme mezi sebou slušně a upřímně urovnávat historické křivdy a názorové rozdíly, například kolem otázky menšin.

ČR a SR se neměly vůbec stát členy Unie, pokud součástí jejich právního řádu je zákon vycházející ze zásady kolektivní viny. Pokud Evropa přijímá kolektivní vinu, o jakých společných hodnotách a zásadách hovoříme? Těší mě, že mezi politiky ČR a Německa došlo v uplynulých letech k dialogu, který dospěl k dosti závažným výsledkům směřujícím k vyřešení této otázky.

Podobný problém byl mezi Maďarskem a Srbskem, ale srbský parlament zákony podobné dekretům zrušil. Takže existuje pozitivní příklad, že tyto problémy lze překonat.