Den D: Před 70 lety začala největší obojživelná akce v dějinách

Přípravy na invazi začaly už v roce 1942 a spojenci termín a místo několikrát měnili. Definitivní rozhodnutí padlo v květnu 1943 na zasedání Sboru náčelníků štábů ve Washingtonu (na konci roku dostala operace krycí jméno Overlord), ale nejdůležitější byla první schůzka Velké trojky za půl roku v Teheránu.

Ačkoli britský premiér Winston Churchill i tam ještě naléhal na invazi přes Balkán, preferoval posílení současného tažení ve Středomoří a z nejrůznějších důvodů odmítal přijmout závazný termín, americký prezident Franklin Delano Roosevelt se přiklonil k požadavku maršála Josifa Vissarionoviče Stalina, který trval na invazi do Francie v dohodnutém termínu v květnu 1944.

Sovětský vůdce na oplátku souhlasil se zahájením současně provedené velké ofenzivy na východní frontě, aby se zabránilo Němcům v přesunu jednotek na západ.

Již na počátku bylo dosaženo dohody, že vrchním velitelem Spojených expedičních sil bude Američan. Roosevelt do této funkce 25. prosince 1943 jmenoval generála Dwighta Eisenhowera.

Spojenečtí plánovači si byli vědomi, že invaze bude nejzranitelnější ve svém raném stadiu. Aby se spojenci udrželi na pobřeží, bylo nezbytně nutné, aby divize wehrmachtu, rozeseté po celé Evropě, byly donuceny udržovat stávající pozice.

Pokud by Němci byli schopni rychle posílit své jednotky v prostoru vylodění, měli by převahu a dokázali by zahnat útočníky zpátky do moře.

K naplnění tohoto záměru se zrodil rozsáhlý plán Bodyguard, což byl soubor strategických klamných akcí zaměřených na to, aby německý zpravodajský systém předával falešné zprávy. A protože se Britům již na začátku války podařilo rozluštit německý šifrovací systém (Enigmu), ocitli se britští zpravodajci v unikátní situaci – mohli se z německé rádiové komunikace dovědět, zda se jejich plán na oklamání nepřítele daří.

Když bylo rozhodnuto, že místem invaze bude Normandie, zrodila se operace Fortitude (Statečnost), která měla ochránit tajemství skutečné operace Overlord. Klamný plán měl nepřítele přesvědčit, že se vylodění odehraje v nejužších místech Lamanšského průlivu – v Pas de Calais.

Souběžně byl přiživován Hitlerův strach, že bude proveden výsadek v Norsku. Užitečným výsledkem této lsti bylo vázání 11 německých divizí.

Vylodění v Pas de Calais bylo z vojenského hlediska smysluplné. Následovat mělo rychlé překročení rovinatých a písečných pláží, které nebyly od pevniny odděleny vysokými útesy a odkud byly příhodné a krátké trasy do Nizozemska a Německa.

Cílem Fortitude bylo vštípit do povědomí německé zpravodajské služby existenci smyšlené Pattonovy 1. americké skupiny armád (FUSAG), dislokované naproti Pas de Calais v hrabství Kent a Sussex. Ve skutečnosti byla tato stopadesátitisícová armáda jen armádou duchů, která se skládala z maket tanků, aut, kanónů a vyloďovacích člunů.

Když Britové zaznamenali několik německých zpráv odvolávajících se na FUSAG, poznali, že návnada zabrala. Nemohli sice očekávat, že odvrátí jejich pozornost od Normandie nadobro, ale doufali, že minimalizují německé očekávání na tomto místě až do okamžiku zahájení vyloďování a potom se jim podaří udržovat podezření, že „skutečná“ invaze propukne v Pas de Calais v pozdějším stadiu.

Německá obranná strategie se opírala o Atlantický val, což byla série opevnění rozložených podél pobřeží a osazená na klíčových místech statickými divizemi. Zatímco Adolf Hitler byl tímto opevněním přímo posedlý, vrchní velitel německých armád na západě, polní maršál Gerd von Rundstedt, byl skeptický v duchu úsloví, že ten, kdo chce bránit všechno, neubrání nic.

Rundstedt předpokládal, že prvotní stadium vylodění bude úspěšné, ale bude dostatek času učinit uvážlivé zhodnocení vojenské situace a potom vyslat zálohy do protiútoku.

Hitler mezitím povolal polního maršála Erwina Rommela, aby provedl důkladnou inspekci pevností. Jejich stav označil za mizerný a nařídil práce na vylepšení pobřežní obrany a zpevnění v místě, kde předpokládal invazi. Na plážích, kde mohlo dojít k vylodění, a na místech, která byla vhodná k přistání kluzáků, nařídil vybudovat různé protivyloďovací zátarasy a jiné překážky včetně betonových bunkrů.

Když byl na konci ledna 1944 Rommel přeložen z místa inspektora Atlantického valu do funkce velitele skupiny armád B a stal se přímým podřízeným Rundstedta pro záležitosti obrany invazní zóny, téměř okamžitě se dostal se svým šéfem do sporů.

Na rozdíl od Rundstedta tvrdil, že invazní jednotky musí být zničeny hned při vyloďování. „Máme jedinou šanci zastavit nepřítele, když bude ještě ve vodě a bude se probíjet na břeh,“ řekl svému pomocníkovi, kapitánu Helmutu Langovi.

„Zálohy se nikdy nedostanou včas na místo útoku, je pošetilé s nimi vůbec počítat. Věřte, milý Langu, prvních čtyřiadvacet hodin všechno rozhodne.“

Spory mezi Rommelem a Rundstedtem rozhodl Hitler podle svého uvážení – ale k nelibosti obou generálů. Nechal rozdělit šest tankových divizí skupiny armád B, přičemž tři měly být přiděleny Rommelovi a tři Rundstedtovi – ovšem s výhradou, že Rundstedtovy divize nesměly být nasazeny bez přímého souhlasu Hitlerova operačního štábu, takže tu vyvstalo riziko ještě většího zdržení, než jakého se Rommel obával zpočátku.

Německá zpravodajská služba byla v jiné situaci než britská. Nedokázala rozluštit spojenecké spojovací kódy a mohla se spoléhat jen na své agenty v Británii, jejichž zprávy o síle, načasování a především cílech invaze byly pečlivě vyhodnocovány.

Němci však nevěděli, že jeden každý z těchto domněle na svobodě působících agentů byl ve skutečnosti „obrácen“ britskou kontrašpionáží a jejich zprávy byly jen zčásti významné, ve skutečnosti v nich byla míchána pravda s dezinformacemi.

Z hlediska koordinace šlo o neobyčejně náročnou záležitost a od ledna 1941 řídil činnost tzv. dublerů speciální orgán zvaný Double Cross Committee (Výbor dvojitého kříže).

Výsledkem byla nejsložitější a nejúspěšnější dezinformační kampaň v historii – a to tváří v tvář bdělému a velice schopnému protivníkovi, jaký představoval německý abwehr.

Svodky německé rozvědky z konce května 1944 se četly jako soubor omylů. Němci byli přesvědčeni, že spojenci zaútočí za dobrého počasí, za tmy, poblíž velkého přístavu a za přílivu. Odhadovali také, že bude připraveno několik fingovaných vyloďovacích operací, jejichž účelem bude odlákat německé posily od místa skutečného vylodění – Pas de Calais.

Dezinformační operace pokračovaly ještě dlouho poté, kdy se spojenecké jednotky 6. června skutečně vylodily. Agenti „dvojitého kříže“ posílali rozsáhlé zprávy vysvětlující, že vylodění v Normandii bylo pouhou akcí sloužící k odlákání pozornosti a že skutečný úder Pattonovy FUSAG každou chvíli dopadne na Pas de Calais.

Nejdůležitějším dvojitým agentem byl Španěl Juan Pujol s krycím jménem Garbo, který s Brity spolupracoval od roku 1942. Němci jeho zpravodajským informacím plně důvěřovali a považovali ho za svého hlavního agenta ve Spojeném království.

Garbo byl jedním z klíčů k úspěchu operace Fortitude, a v důsledku i operace Overlord. I tři dny po invazi dokázal Němce držet v přesvědčení, že vylodění v Normandii je pouze zastírací manévr a hlavní úder přijde v Pas de Calais.

Právě na základě jeho zprávy Hitler 10. června nařídil, aby byl zastaven jakýkoli přesun sil ke zle postižené frontové linii wehrmachtu v Normandii.

To poskytlo spojencům dostatek času na zpevnění předmostí a vůdcův postup byl dokladem toho, že se celou operaci skutečně podařilo uchovat v tajnosti a německé výzvědné služby dokonale mystifikovat. Naplnil se rozkaz generála Eisenhowera: „Operace Overlord musí zůstat až do svého provedení největším tajemstvím války.“