Článek
V Turecku již dva týdny demonstrují stovky tisíc lidí proti zadržení starosty Istanbulu Imamoglua, který je považován za jediného skutečného oponenta prezidenta Erdogana. Co to pro zemi znamená?
To zadržení by nebyl až takový problém, protože to v tureckém systému není nic neobvyklého. Zásadní problém je, že ho vzali do vazby. To samé se teď aplikuje i na některé zahraniční novináře. To, že je někdo zatkl, je relativně obvyklé, potom je ale většinou hned zase pustili. Jsme ale teď svědky toho, že je dávají do vazby.
Co se týče Imamoglua, u něho se sešla celá řada obvinění. Dokonce byl už před více než rokem odsouzen a dostal zákaz politické činnosti za urážku veřejného činitele, ke které mělo dojít v roce 2019. Ten rozsudek ještě ale není pravomocný, a proto může být stále politicky aktivní. Tlak na něho se zvyšoval úměrně s jeho rostoucí popularitou.
Zajímavý moment v Turecku byl v roce 2018, kdy se proti Erdoganovi za hlavní opoziční stranu CHP postavil kandidát Muharrem İnce. Byl hodně konfrontační a svoji kampaň vedl protierdoganovsky. Došlo sice k velké mobilizaci voličů, hlavní opoziční strana si ale všimla toho, že sice mobilizují své voliče, ale k porážce Erdogana to nestačí.
Tím došlo k posunu v samotné straně, která změnila strategii a snaží se najít cesty, jak oslovit část těch voličů provládních stran, hlavně Erdoganovy AKP. Ve chvíli, kdy kampaně budou stavět polarizačně a půjdou proti Erdoganovi, tyto voliče nezískají.
Co tedy musí udělat?
Přijali něco, čemu říkají Kniha radikální lásky. Tato strategie má dvě roviny. Tou první je soustředit se na věci každodenního života. Místo velké politiky se tak zaměřují na to, co voliče trápí bez ohledu na to, kterou stranu volí. Řeší tedy vzdělání, zaměstnanost, bydlení, ekonomiku. Tou druhou je ignorovat protivníky, včetně Erdogana. Nemluvit o nich, neřešit je, nevšímat si jich.
Snaží se kampaně vést pozitivně v tom smyslu, co oni dokážou udělat, jak dokážou vyřešit problémy lidí, a tím pádem mohou překročit propast mezi jednou a druhou stranou.
To je ta nejčastější věc, kterou protestující uvádí. Nepřejí si být Ruskem a bojí se, že jsou na cestě se jím stát.
Jak kampaň vede Erdogan?
Ukazuje se, že ji vede velmi polarizačně a velmi agresivně. Imamoglu při kampani na starostu Istanbulu v roce 2019 Erdogana vůbec neřešil a v projevech ho nezmiňoval. O čtyři roky později v prezidentských volbách tehdejší protikandidát Kemal Kılıçdaroğlu to dělal velmi podobně.
Dalším důležitým faktorem je překonat tlak médií tím, že budou hodně chodit mezi lidi a setkávat se s nimi. Erdogan je v čele Turecka již velmi dlouho a do značné míry je odpojen od každodenní reality Turků. Velmi dobře rozumí jejich duši, ale už dlouho nežije jejich život. Právě proto chodí opozice do ulic a potom sdílí osobní příběhy lidí, se kterými se setkali. Tím si získávají důvěru. Imamogluovi se opravdu podařilo získat nové voliče, protože v této roli působí autenticky. Bylo to vidět loni při komunálních volbách, kde jednoznačně obhájil post primátora Istanbulu. Jsou mezi nimi i voliči, kteří by dříve jeho stranu nevolili.
Jednou z myšlenek té knihy bylo, aby opozice voliče Erdogana brala jako někoho, kdo je na jejich straně. Oponent by měl být politický soupeř, ale nikoli jeho volič. Immamoglu jedná velmi vstřícně, hodně jim naslouchá, místo toho, aby jim vnucoval nějaké názory.
Tohle začalo fungovat. K tomu, aby to zabralo, je ale potřeba i vhodný politický kontext. Zhoršující se ekonomická situace, která je opravdu katastrofální, logicky přispívá k tomu, že lidé, kteří dříve Erdogana volili nebo ho stále volí, jsou více nakloněni změně, než kdyby se zemi dařilo. To by tato strategie tak úspěšná nebyla.
Co dále odlišuje Imamoglua od Erdogana?
Erdogan v čele země stojí více než dvacet let. Je mu přes sedmdesát. Imamoglu je výrazně mladší, energický, působí velmi charismaticky. Umí s lidmi mluvit a jeho komunikace je příznivá. Jde tedy celkově o jeho osobu.
Pak jde o samotné útoky na jeho osobu. Když na něho Erdogan útočí, tak vlastně mobilizuje lidi. Pro většinu lidí by primátor Istanbulu nebyla tak zajímavá osoba, aby kvůli němu vyrazili do ulic.
Imamoglu tedy dělal tu politiku tak úspěšně, že ho Erdogan nechal zavřít. Dá se to takto říct?
Erdogan se ho bojí. Jednoznačně to je vidět i z těch obvinění z roku 2019, ke kterým došlo po komunálních volbách. Poté přišla obvinění z korupce a ovlivňování veřejných zakázek. Kumulovaly se na sebe. Přičemž před 14 dny mu nechal odebrat bakalářský titul. Den nato ho přišli zatknout.
Samozřejmě režim tvrdí, že justice je nezávislá a že protestující nechtějí přijmout realitu. Když se ale podíváme na obsah těch obvinění, včetně zatčení Imamogluova právníka Mehmeta Pehlivana, tak v nich není vůbec nic, co by mohlo podle současného právního řádu vést k jeho zatčení nebo umístění do vazby. Jde o obvinění na základě jedna paní povídala.
Ale zase, v Turecku nejde o nic neobvyklého, protože i tohle jsme už zažili. Velké případy v letech 2007 a 2008, vykonstruované procesy proti armádním důstojníkům, kteří měli zosnovat puč proti vládě AKP, byly velmi podobné. Rozdíl ale byl v tom, že lidé tomu tehdy věřili.