Co přiměje mladého teroristu zabít děti, teenagery i sebe?

„Považovat zabíjení malých holčiček za hrdinské mučednictví je zvrhlým překroucením islámu, který sebevraždu přísně zakazuje.  Sebevrah považuje odpálení sebe i okolí za akt sebeočištění od hříchů. Sami muslimští teroristé se vyhýbají výrazu „sebevražedný atentát“ a nahrazují jej novotvarem „istišhád“, což je „svědecké mučednictví“. V poslední době pak převládá koncept odvety – oko za oko, bombu za bombu.

Jelikož západní armády posílají na Blízký východ civilní vlády, je podle teroristů legitimní útočit na popový koncert pro teenagery a teenagerky a mluvit o „shromáždění křižáků“.

Složitější je pochopit psychiku sebevraha. Většinou jsou to mladí muži, vykazují ale minimum společných rysů. Bývali hloupí i mimořádně inteligentní, někteří prošli vymýváním mozků, jiní útočí ochotně sami. Velké množství pochází z prostředí organizovaného zločinu. Jednoznačným společným rysem je ale narcismus, pocit slabosti přebíjený agresí.

Útočníci se považují za oběti, mnozí bývají nějak tělesně postižení, mnohdy psychicky, a to až na úrovni posttraumatické stresové poruchy. Někteří reálně vykazují sebevražedné rysy, a toho plánovači teroru využijí.

Adam Lankford v knize Mýtus mučednictví napsal, že sebevražedný útočník je „plný strachu, pocitů selhání, viny, studu a obrovského hněvu“. Ne všichni zabíjejí „pro Alláha“. „Často jdou do akce za sebe, takže jde o nejextrémnější vyjádření pocitu vlastního významu,“ píší Timesy.

Sebevražedné atentáty jsou moderní novinkou a přibývá jich alarmujícím tempem, protože teroristům poskytují taktickou výhodu. Odpadá plánování ústupové cesty, bombu lze snadno ukrýt, mediální efekt je gigantický. V dějinách se lidé obětovávali, aby zabili nepřátele, ale sebevražda jako zbraň, to je naprostá novinka.

„Termín sebevražedný atentátník poprvé použil deník The Times v roce 1945 o japonských kamikadze, ale například za války Sovětů v Afghánistánu v letech 1979 až 1989 nedošlo k jedinému sebeodpálení mudžáhida,“ píše McIntyre. V 80. letech docházelo ročně na celém světě ke třem sebevražedným atentátům, v 90. letech to bylo jeden měsíčně, mezi lety 2001 a 2003 jeden týdně a od té doby se globálně odehrává jeden takový incident denně.

„Fanatičtí, zvrhlí, sobečtí a krutí teroristé zřejmě napodobují jeden druhého, a tak, jak je to v moderním světě typické, se stal z této zbraně dalekosáhlý trend,“ končí Timesy.