Chybná slova pro(do)razila zeď

Seděl jsem tehdy spolu se zpravodajem Československého rozhlasu v sále mezi novináři, kalendář ukazoval čtvrtek 9. listopadu 1989. Několik týdnů už dávaly tisíce lidí z NDR v ulicích najevo, že už toho, v čem žijí, mají dost. V sobotu 4. listopadu si jich protestní demonstraci nenechalo ujít na milion. Jejich odhodlání symbolicky proráželo zeď.

Západoněmecká média rozdělovala členy politbyra – nejvyššího stranického vedení, jemuž škodolibě přezdívala „gerontologické muzeum“ – na gorbačovce a tvrdé jádro. Schabowského řadila někam doprostřed, s mírným převažováním ve prospěch politiky perestrojky a glasnosti Michaila Gorbačova, muže číslo jedna v tehdejším Sovětském svazu.

Přesně v 18.55 hodin Schabowski jen tak jako by mimochodem sdělil, že všichni občané NDR budou moci krátkodobě a bez formalit vyjet soukromě do zahraničí.

Riccardo Erman, zpravodaj italské tiskové agentury ANSA, se ho zeptal: „A odkdy?“ Schabowski pohlédl do svých papírů a odpověděl: „Podle mých poznatků ihned, neprodleně.“

Osudově se zmýlil. Později vyšlo najevo, že zasedání politbyra opustil předčasně. Netušil tudíž, že jeho kolegové počítají s uvolněním pravidel nejdříve za tři dny, v pondělí, ale píše až za týden, až se pootevření hranic logisticky a personálně připraví. Mimochodem Schabowski se nedlouho před tiskovkou vrátil z Moskvy, kam letěl na otočku a kde mu k jeho zděšení Gorbačov nepokrytě sdělil, že v tom východní Berlín nechá.

Tiskovku vysílala v přímém přednosu i východoněmecká televize. Tisíce lidí z NDR vzaly ještě té noci hranice útokem: trabanty a wartburgy se většinou úplně poprvé projely po západních silnicích.

„Jsem šťastný, že mi osud dopřál tu parádu zažít. Na zdi u Braniborské brány tančili lidé a připíjeli si sektem. Měli jsme k sobě najednou nesmírně blízko. Západoberlíňané nám podávali do oken květiny a hračky pro děti. Tleskali nám a my jsme jim jako v nějakém překrásném snu mávali,“ vrací se Michael Schwann vzpomínkami na první jízdu v bratrově trabantu tam, kam celá léta nesměl – za zeď.

Nikdy předtím jsem neviděl tolik šťastných Němců – a potom už také ne.

Zhroucení stěny ze železobetonu otevřelo cestu k německému sjednocení. Wessis (Zápaďáky) a Ossis (Výchoďáky) dělil hodně dlouho příkop neporozumění – ti první si o druhých často myslili, že jsou líní a chtějí bezpracně blahobyt, výčitky opačným směrem zněly: jste nadutí všeználci a naši zemi jste anektovali.

Když už se zdálo, že se hrany obrušují, do životů Němců vtrhla v roce 2015 migrační krize a vítací kultura v největším sociálním experimentu, jaký země zažila od roku 1945 – navíc s otevřeným koncem. Ossis pobuřuje starostlivost o migranty přerůstající v jejich nedotknutelnost. Srovnávají to se svou situací, kdy přes noc přišli o minulost i často i o budoucnost.

Pád zdi zastihl Hanse-Joachima Bindera na noční směně v draselném dole v Bischofferode asi 240 kilometrů od Berlína. Většina kolegů se vyrazila ihned přesvědčit na vlastní oči, co se vlastně přihodilo na hranici se SRN, vzdálené deset minut jízdy. Jenom tři se vrátili, aby dokončili šichtu.

V říjnu 1990 se Německo sjednotilo. Bez ohledu na protesty, a dokonce i hladovku, Treuhand, vládní privatizační agentura, Binderovo pracoviště, stejně jako 8500 dalších podniků, uzavřela, Binder zkoušel různá zaměstnání, žil z podpory. Když se ho britský týdeník The Economist zeptal na pocity, měl jasno: „Přišel jsem o dobrou, jistou práci. Pokud jde o mě, mohla NDR přetrvat.“