Článek
Churchill se podle záznamů obával toho, že umožnění slyšení nacistickým válečným zločincům bude nebezpečným příkladem do budoucna. Jeho partneři v Jaltě v únoru 1945 ale nesouhlasili. Prezident Franklin Delano Roosevelt dospěl k názoru, že americká veřejnost by chtěla soud, a sovětský vůdce Josif Stalin v procesu spatřoval propagandistický potenciál, zapsal do deníku tehdejší šéf MI5 Guy Liddell.
Samotný šéf tajné služby, jenž si záznamy vedl v průběhu 40. i 50. let souhlasil s postojem hlavního britského žalobce sira Theobalda Mathewa, že by někteří nacisté měli být „odpraveni“. Byl přesvědčen, že jen tak může být učiněno spravedlnosti zadost, a právo by tak nepřišlo o svoji pověst.
„Zdá se mi, že jsme vtahováni do parodie spravedlnosti, které v uplynulých dvaceti letech zažívá Sovětský svaz,“ zapsal si k tomu Liddell.
O rok později, když se účastnil procesu s nacistickými pohlaváry v Norimberku, dospěl k přesvědčení, že se nemýlil. „Člověk se nemůže zbavit pocitu, že většinu toho, z čeho je těch 21 lidí za období 14 let obviněno, dělali Rusové po dobu 28 let,“ poznamenal si do deníku. Dodal, že to procesu dává podivnou atmosféru.
V Norimberku byli po válce vůbec poprvé v dějinách z hlediska trestního práva souzeni váleční agresoři a jejich činy. Mezi obviněnými byli bývalý velitel letectva Hermann Göring, velitel válečného námořnictva a na pár dní i pozdější prezident Karl Dönitz či dvorní architekt vůdce Adolfa Hitlera Albert Speer.