Článek
Odcházející prezident přivítal za zvuků fanfár a v přítomnosti republikánské gardy svého nástupce stiskem ruky na schodišti Elysejského paláce. Následně se oba muži odebrali do salónu, kde Chirac během asi hodinového rozhovoru svěřil Sarkozymu nejchoulostivější státní tajemství včetně kódu k odpálení francouzských jaderných zbraní.
Nicolas Sarkozy byl do funkce zvolen 6. května. [celá zpráva] V rozhodujícím druhém kole voleb porazil socialistku Ségolene Royalovou poměrem zhruba 53 ku 47 procentům hlasů. Stává se 23. francouzským prezidentem od roku 1848 a šestým prezidentem takzvané páté republiky, jejíž éru zahájil v roce 1958 generál Charles de Gaulle.
Chirac za sebou zanechává rozporné dědictví
Sarkozyho předchůdce slavil úspěchy a rozhodněji si počínal spíše na mezinárodním než na domácím poli. Například hned několik měsíců po svém zvolení v roce 1995 obnovila Francie testy jaderných zbraní, čímž Chirac světu ukázal, že s nástupcem socialisty Mitterranda je nutné počítat.
Za jeho mistrovský diplomatický kousek je považován odpor proti americké invazi do Iráku v roce 2003, který Chirakovi vynesl popularitu mezi Francouzi, avšak který současně vedl k citelnému ochlazení vztahů mezi Paříží a Washingtonem a částečně i Londýnem.
Za jeho největší neúspěch v zahraničně politické oblasti je považován květen 2005, kdy musel bezmocně přihlížet, jak Francouzi v referendu odmítli návrh euroústavy a "zadřeli" tím pověstný "francouzskoněmecký motor" EU. Společenství, o jehož integraci Chirac tolik usiloval, od té doby tápe a dodnes pracně hledá nové institucionální uspořádání.
Špatně odhadl náladu voličů
Sporná je i jeho prezidentská bilance na domácím poli. Chirakovi se nepodařilo uskutečnit záměr odstranit "sociální frakturu", s nímž v roce 1995 do úřadu nastupoval. Nejpůsobivějším dokladem toho byla zřejmě před půl druhým rokem vlna nepokojů na předměstích obývaných převážně sociálně slabými rodinami z přistěhovalecké komunity.
Za fatálně chybné je pak považováno jeho rozhodnutí z roku 1997 rozpustit Národní shromáždění a vypsat předčasné volby. Chirac chtěl tehdy posílit pozice svých neogaullistů v parlamentu, avšak evidentně špatně odhadl náladu ve společnosti. Volby překvapivě vyhráli socialisté a Chirac se pět let musel dělit o moc s levicovou vládou premiéra Lionela Jospina. Za Chirakova působení se snížila nezaměstnanost, pro francouzskou ekonomiku byly charakteristické spíš stagnace a přešlapování.
Jacques Chirac
Narodil se 29.11. 1932. Studoval krátce na americké Harvardské univerzitě a později na elitní Ėcole Nationale d’Administration. V politice se angažoval od 50. let a postupně prošel různými funkcemi ve vládní administrativě. V roce 1962 se stal vedoucím kanceláře předsedy vlády Georgese Pompidoua, v roce 1967 usedl poprvé v Národním shromáždění.
V roce 1968 vyjednával příměří se stávkujícími studenty a dělníky. O čtyři roky později se stal ministrem zemědělství a za další dva roky přešel na post ministra vnitra. V roce 1974 byl pak Chirac poprvé jmenován předsedou vlády. Úřad zastával po tři roky, následně se stal starostou Paříže, aby se v roce 1986 mohl vrátit do premiérského úřadu.
Tehdy jej do funkce jmenoval prezident Francois Mitterand, muž, kterého měl Chirac v Elysejském paláci nahradit. Ve volbách v roce 1988 ale Mitteranda ještě neporazil. Zvítězit se mu podařilo teprve v roce 1995, když ve druhém kole voleb porazil socialistického populistu Lionela Jospina.
Jacques Chirac je ženatý, s manželkou Bernadette má dvě dcery Laurence a Claude.
K pozitivům na domácí scéně lze Chirakovi přičíst to, že brzy po nástupu přiznal spoluodpovědnost Francie za transporty Židů do koncentračních táborů za druhé světové války. Jeho zásluhou také bylo zanesení výročí zrušení otroctví jako památného dne do kalendáře.