Bývalý předseda slovenského parlamentu: Češi měli zmatků se Slováky dost

Jako disident jste patřil mezi organizátory tzv. Svíčkové demonstrace v Bratislavě, kterou v roce 1988 rozehnala Veřejná bezpečnost. Překvapil vás rychlý konec režimu o rok později?

Osmdesátá léta jsme v tajné církvi prožívali v takovém rozpoložení, že jsme se chytali i různých vizí. Don Bosco, zakladatel řádu salesiánů, měl sny, které byly jeho proroctvími, a všechny se mu ještě za života splnily. Měl však jeden sen, který už nemohl ověřit, že sto let po jeho smrti Matka Boží učiní ve světě největší zázrak. Don Bosco zemřel v roce 1888, takže jsme žili v obrovském napětí a měli jsme vnitřní pocit, že se něco dává do pohybu.

A samotné události v listopadu 1989 jste prožíval jak?

Přiznám se, že v hnutí Veřejnost proti násilí VPN (slovenská obdoba Občanského fóra) jsme v prvních dnech ani nějak nevnímali, že komunismus padá. Chodili jsme sice na demonstrace, ale někdy jsme dostali zprávu, že na místo směřují milicionáři se železnými tyčemi. Když už padla vedoucí úloha komunistické strany v Ústavě a Václav Havel byl 29. prosince zvolen prezidentem, tak nám došlo, že ta éra končí.

Tehdy jste už věřil, že je to nezvratné?

Ano, už bylo jasné, že i samotný režim přistoupil na to, že komunismus končí. Tehdy jsem si uvědomil, že jsme svobodní, že už nemusím k  výslechům, nemusím se bát, že mě zavřou, a podobně.

Předsedou slovenského parlamentu jste se stal v roce 1990, po prvních svobodných volbách. Vnímal jste tehdy tendence, že Československo by se mohlo rozpadnout?

Tyto tendence začaly mnohem dřív. Už v lednu 1990 vypukly demonstrace pod okny bratislavského sídla VPN a křičeli na nás hesla jako Totalita VPN, Čechoslovakisté, Svobodní zednáři a podobně. Najednou zde začala nacionální vlna, která mě osobně překvapila.

Kde se to najednou vzalo?

Domnívám se, že tyto tendence zde byly vždy. V roce 1918, než byla vyhlášena Československá republika, už v Pittsburské dohodě Slováci ukotvili možnost vytvoření autonomie. Celá dvacátá a třicátá léta se nesla ve znamení autonomistických myšlenek, na nichž založil svoji popularitu Andrej Hlinka. Také ve Slovenském národním povstání se objevily požadavky na federaci. V tom rozpoložení národa desetimilionového a pětimilionového má ten menší stále pocit, že potřebuje dosáhnout víc. I když to mnozí Slováci nechtěli přiznat, ale intuitivně směřovali k vlastní státnosti.

To se nakonec ukázalo v celém středoevropském regionu.

Ano, bylo to podobné v případě národů v bývalé Jugoslávii i v SSSR. Ukázalo se, že vlastní státnost je vrcholem ambicí národa.

Při jednání s českou stranou jste měli pocit, že tyto trendy na Slovensku chápou?

Jediný, kdo to opravdu chápal, byl Václav Havel. Zřejmě ve své umělecké intuici předpokládal, že to bude problém. Chtěl udržet společný stát poctivým způsobem a inicioval jednání ve chvílích, kdy byl ještě politickou a morální autoritou. Říkal, že Československá republika musí být založena odspodu a její základ musí tvořit Republika česká a Republika slovenská. Tohle se však při jednáních ukázalo jako neřešitelné.

Proč?

Základem problému bylo, že spolu jednala předsednictva národních parlamentů, jako kolektivní hlavy obou federativních republik. Tam byly zastoupeny všechny parlamentní politické strany. Češi neviděli potřebu něco měnit a v tomto směru neměli vůči Slovensku pocit nějaké vstřícnosti. Při jednáních to vypadalo tak, že my jsme se hádali mezi sebou, protože mezi námi nepanoval jednotný názor. Bylo to až trapné. Přátelé z disentu, kteří byli ve vládních funkcích, nás pak požádali: řekněte nám, co chcete, my vám to splníme, ale slibte nám, že už víc nebudete chtít. To jsme jim však slíbit nemohli. Ten národní fenomén je v tomto směru osobitý, a pokud nemáte svoji státnost, tak se nenaplní.

Kdo se projevil z české strany jako nejtvrdší vyjednavač?

Česká strana zastávala názor, že musíme postupovat podle ústavních rámců. To nešlo, protože vznikala nová politická situace, k níž se musí přizpůsobit Ústava. Při zlomových situacích musí na chvíli vzniknout určité vacuum iuris, aby se pak přijala nová realita. Češi chtěli postupovat přesně podle ústavních norem. Nejtvrdším zastáncem tohoto postupu byl Jan Kalvoda z ODA. Z české strany jsem tehdy necítil politickou vůli.

Jaký postoj zastával Václav Havel?

Jednou nás s předsedou vlády Jánem Čarnogurským pozval na Pražský hrad. Řekl nám tehdy, že pokud Slováci chtějí samostatnost, on bude ten poslední, kdo jim v tom bude bránit. Zdůraznil však, že společná republika byla vymyšlena tak, že Čechy bránila před Němci a Slováky před Maďary. Upozornil nás také, že budeme mít problém s autoritářskými způsoby Vladimíra Mečiara.

Kdy jste pochopil, že situace je nezvratná a Československo spěje k rozpadu?

Jako předseda parlamentu jsem už při jednáních vnitřně cítil, že to nedokážeme vyřešit. Definitivně jsem to pochopil, když Václav Klaus, jako vítěz voleb v roce 1992 v České republice, oznámil, že nechce být předsedou federální vlády, ale té české. Tehdy bylo jasné, že je rozhodnuto.

Referendum nepřicházelo v úvahu?

Obávám se, že k referendu by nepřišel dostatek lidí, ale stále se domnívám, že rozdělení republiky by tehdy na Slovensku neprošlo. Když jsem byl předsedou parlamentu, přišli ke mně představitelé národně orientované inteligence a nabídli mi, abych stanul v čele hnutí za samostatnost. Já jim tehdy řekl, že průzkumy ukazují, že Slováci samostatnost nechtějí. Oni mi odpověděli, že na Slovensku to funguje tak, že je potřeba zavelet a lidé se pak přidají. Když se podíváte na naše dějiny, pokaždé to tak bylo. V roce 1918 většina obyvatel ani nevěděla, že už žije v Československu, 14. března 1939 přicestoval Jozef Tiso od Adolfa Hitlera a vyhlásil Slovenský štát, nikdo se lidí neptal. Tak se vyvíjejí naše dějiny a pak se lid přidá.

V červenci 1992 byla přijata deklarace o svrchovanosti Slovenska. Vy jste hlasovali proti.

Když jsme jako poslanci Křesťanskodemokratického hnutí vycházeli z parlamentu, lidé nás napadli. Vladimír Mečiar tehdy blahosklonně řekl, nechte je odejít do minulosti.

Co vás překvapilo na pozdějším vývoji dvou samostatných republik?

Na Slovensku se samostatnost oslavovala, ale v Čechách moc ne. Vždyť v České republice je 28. říjen dodnes státním svátkem, i když Československo už neexistuje. My jsme tehdy, na rozdíl od České republiky, opravdu začínali od píky. Vážím si těch, kteří tuto historickou zodpovědnost vzali na svá bedra. Nastaly krizové situace, kdy se například devizové rezervy dostaly téměř na nulu a musel se prodat celý tabákový průmysl, aby se to nějak vyřešilo.

Čím to bylo, že Češi a Slováci se rozešli mírumilovně, na rozdíl od některých jiných národů?

V případě rozdělení států bývá problém tehdy, když to ten silnější nechce. Například v Jugoslávii to nechtělo Srbsko. Jenže Češi to chtěli, protože už měli dost těch zmatků se Slováky. Proto to bylo klidné, protože ten větší chtěl jít pryč.

Nastal nějaký problém při rozdělení, který se protáhl na delší dobu?

Slovenská strana byla dlužna České republice asi 20 miliard korun. Slovensko to uhrálo tak, že Češi nám ukradli vlajku a zlato z období Slovenského štátu – a to mělo vyjít na stejnou hodnotu. Toto dokázal vyřešit jedině Miloš Zeman – když byl předsedou vlády a na Slovensku byl premiérem Mikuláš Dzurinda, problém shodili ze stolu. Od té chvíle jsou naše vztahy absolutně bezproblémové.

Kdo se po těch třiceti letech od rozdělení víc zajímá o toho druhého?

Češi se už o nás moc nezajímají a české děti nerozumějí slovenštině. U nás je to jinak. My stále potřebujeme českou kulturu, přinejmenším starší a střední generace. V tomto regionu se každý dívá na západ. Češi se také moc nedívají směrem na východ. Ale pro nás je na západě nejblíž Česká republika.

Vzájemné vztahy jsou dobré, navštěvujeme se, my jezdíme do Prahy, Češi do Tater. Poláci jsou velký národ a budou si dělat vlastní politiku. V tom zaklínění mezi Ruskem a Německem je víc zajímají Spojené státy. Maďaři jsou historicky frustrováni a nevíme, co vymyslí. Proto se domnívám, že Česko a Slovensko mohou hrát společně a v rámci Evropy mít své zvláštní postavení. Máme zde jiné tradice a jiné zájmy. Nejsme vůči minulosti historicky frustrováni. Takže naše vztahy se budou dál dobře vyvíjet, protože se budeme vzájemně potřebovat a svět nás takto společně bude také potřebovat a podporovat.