Britské parlamentní volby: Konzervativce čeká studená sprcha

Na Keirem Starmerem vedenou Labouristickou stranu konzervativci v průzkumech ztrácí přibližně 20 procentních bodů a mluví se o její nejhorší volební prohře od roku 1906. Do této pozice se dostali vlastními skandály a chybami, ale i vzestupem nové pravicové alternativy, kvůli níž jim nyní hrozí, že ve volbách skončí až třetí.

Konzervativci se v Británii dostali k moci v roce 2010 poté, co svět zasáhla finanční krize, a během jejich čtrnácti let u moci se jejich premiéři zdánlivě předháněli v tom, na koho budou britští občané vzpomínat v nejhorším světle.

Za vlády Davida Camerona byl referendem schválen brexit, jenž podle průzkumů jako pozitivní krok nyní vnímá jen asi čtvrtina země. Další v řadě Theresa Mayová ztratila parlamentní většinu a Britům jednáními s Evropskou unií ukázala, že se žádné slibované posílení země brexitem konat nebude. Boris Johnson se nejvýrazněji projevil během pandemie covidu-19, kdy jeho vláda rozdávala státní zakázky pochybným firmám a vlastním politickým spojencům a opakovaně porušovala pravidla lockdownu, jež sama stanovila.

Pak přišla rekordmanka v nejkratším setrvání v úřadu britského premiéra Liz Trussová, které se ovšem za pouhých 44 dní podařilo ekonomickým plánem dosáhnout rekordního propadu libry.

Vláda současného premiéra Rishiho Sunaka, jenž v roce 2022 Trussovou nahradil, byla v porovnání s jeho předchůdci o poznání klidnější. Jejím nejvýraznějším bodem je iniciativa odesílání nelegálních migrantů do Rwandy, jež ovšem čelí značným právním a politickým překážkám a v případě očekávané volební prohry konzervativců pravděpodobně skončí na smetišti dějin.

Sunakova předvolební kampaň se dá označit za katastrofální. Volby nečekaně oznámil na konci května, a to v reakci na jednoznačnou prohru své strany v lokálních anglických volbách, kde občané vybírali starosty a obecní zastupitelstva. Navíc tak z nějakého důvodu učinil v silném dešti, zatímco v pozadí hrála píseň „Things Can Only Get Better“ od skupiny D:Ream, spojovaná s volebním triumfem labouristů v roce 1997, čímž spustil vlnu vtipů, že nedokáže pořádně zorganizovat ani veřejné oznámení.

Velkou část svých spolustraníků Sunak navíc rozlítil výběrem červencového termínu, protože jim tak v podstatě nedal dostatečný čas na řádnou předvolební kampaň. Spousta expertů se snažila přijít s teorií, jež by vybraný termín vysvětlila, ale nikdo dosud nebyl zcela úspěšný. A to ještě nikdo netušil, že Sunak svým kolegům kampaň ještě ztíží skandálním předčasným odchodem z oslav osmdesátého výročí vylodění Spojenců v Normandii. Důvodem odchodu bylo předvolební interview, jež Sunak zahájil výmluvou za pozdní příchod, že se „oslavy protáhly“.

Rozebírat labouristické favority voleb vlastně ani nemá moc smysl. Ano, ve straně panuje rozkol mezi vedením a řadovými členy v otázkách Palestiny a Izraele, ale ten by mohl být problémem spíš do budoucna. V těchto volbách labouristům k úspěchu vlastně stačí jen to, že nejsou konzervativci.

Vyostřenější by letos mohl být boj o třetí místo, protože až takový propad konzervativcům hrozí. Tradiční „třetí strana“ britské politiky, liberální demokraté, svou volební kampaň postavila na snaze připravit o místa v parlamentu členy stávající vlády. Tím podle dostupných zpráv konzervativce přinutila přidělit více finančních prostředků na kampaně vládních ministrů, ale na druhé místo by to liberálním demokratům stačit nemělo, a nejspíš ani na to třetí ne.

V průběhu předvolební kampaně se totiž objevila nová hrozba, a to pravicová populistická strana Reform UK, do jejíhož vedení se v červnu vrátil lídr zastánců Brexitu Nigel Farage. On sám se o post poslance uchází už poosmé, aniž by dosud jedinkrát uspěl. Stále se však těší značné podpoře britské pravice a někteří jej prohlašují za skutečného lídra britského konzervatismu, což Reform UK stačilo k tomu, aby se v posledních předvolebních průzkumech na Sunakovu stranu dotáhla na rozdíl jediného procentního bodu.