Británie bude muset dál dodržovat pravidla EU, jen se vzdala hlasu, říká expertka

Stručně řečeno: ano. Ale byla tam mnohá „ale“. Současná vláda vstupovala do jednání s obrovským mandátem z voleb 2019 a to, co voliči chtěli, byla suverenita. Jenže se můžeme bavit o tom, co suverenita znamená pro malé Spojené království, oproti obrovské obchodní mocnosti, jakou je Evropská unie.

Všimněte si, že si Britové v dohodě vymohli, že v případě jakéhokoli sporu s některou zemí EU nebude rozhodovat Evropský soudní dvůr (nejvyšší soudní orgán EU - pozn. red.). Nebýt svázaný touto soudní mocí je pro Brity znak nezávislosti. Dokument se také skoro nezmiňuje o evropské legislativě. Jenže to samozřejmě neznamená, že se evropské zákony nebudou nějak týkat Británie i po brexitu. Budou.

Obchodní politika je plná malých regulací, technických požadavků a teď, když Británie opustila EU, se stala třetí zemí. To znamená, že přechod přes hranice bude podobný tomu, co známe například z USA, nebo když cestujeme do jiných zemí mimo EU.

Čistě prakticky to znamená více byrokracie, více regulací, více vyplňování formulářů, budeme muset častěji dokazovat, kdo jsme a co si bereme s sebou. Pohyb bude jiný.

V mnoha ohledech ano. Podmínka suverenity byla pro ně v průběhu jednání nepřekročitelná. Radikální konzervativci to berou jako takovou mantru. Jenže suverenita je koncept, to znamená, že si ji různí lidé vykládají jinak. Navíc suverenita ve světě globalizované ekonomiky nic moc neznamená. Vždycky musíte srovnat svoje pravidla s někým jiným.

Pro Evropskou unii to bylo dobré v tom, že pochopila, oč Johnsonově vládě jde. Zmiňoval jste, že jednání byla rychlá. Šlo to rychleji, protože to bylo jasnější.

Právníci tu dohodu označují jako „hubenou dohodu“, to znamená, že řadu věcí neobsahuje. Ironií tohoto brexitového příběhu je, že je ještě spousta věcí, které je třeba vyřešit.

Celou dobu se jednalo o vyřešení vztahů mezi Spojeným královstvím a EU, a to nejde, protože EU nikam nezmizí. Je to největší potenciální partner pro obchod. Takže teď přijde spousta dalších vyjednávání.

Myslím, že to je přesně to, k čemu to povede. Pro to, abyste mohli převážet produkty do zahraničí a tam je prodávat, dává smysl, abyste si společně sladili předpisy.

Pokud Británie chce obchodovat s EU, což chce, tak bude muset stejně nadále dodržovat některá z unijních pravidel.

Odborně se to označuje jako „bruselský efekt“. Ten v podstatě říká, že Evropská unie je obchodní a regulační síla. EU například nastaví nějaké standardy v otázce ochrany životního prostředí. Státy, které chtějí s EU obchodovat, ji následují. To se týká jak transatlantických vztahů, tak Číny. Čína například zkopírovala unijní systém pro obchodování s emisemi.

To ukazuje, jaký typ síly EU je. Takže jak se Británie, která „bydlí vedle“, může distancovat od Evropské unie?

Tohle jsou otázky, kterými se britská veřejnost nezabývala. Dokud produkty proudí sem a tam, tak tomu lidi nevěnují pozornost. Britové mohou své předpisy sladit i s někým jiným, třeba s USA, to bude ale další komplikace pro obchod s EU.

Británie je nyní mimo jednotný trh a mimo celní unii. Bude muset dokazovat, odkud co pochází. Je to víc byrokracie. To papírování si samozřejmě můžete ohodnotit, ale to pak zvedne cenu nahoru. Obchodování mezi státy může být jednodušší, nebo těžší. A tato dohoda to dělá těžším.

Odchod bez dohody by byl nejhorší variantou a tohle je ta druhá nejhorší varianta.

Referendum bylo legální. Ale co se týče obsahu, toho, o čem měli lidé rozhodnout, to bylo špatně. Je to etická a morální otázka. Na jedné straně je procedurální stránka práva a k té nemám co říct. Vláda má právo se zeptat lidí, co si myslí.

Ale v tomto případě šlo o mezinárodní smlouvu, která je komplikovaná, obsahuje řadu nudných technikálií, které regulují naše životy. A tohle lidem předložit formou otázky „ANO/NE“ není správné. Myslím, že referendum v roce 2016 nebylo fér.

To je možná nejlepší odpověď, kterou může občan dát. Je možné, že by to takto vnímali i občané jiných zemí, ale ve Spojeném království z nějakého důvodu chybí systematické informování o tom, jak moc je britská ekonomika provázána s jednotným trhem. A to je čistě z ideologických důvodů.

Je to komplikovaná problematika. I když o tom učím nebo píšu, tak musím být plně bdělá. Nemůžu si o tom prostě přečíst pět minut před spaním.

To ale neznamená, že nelze výhody členství v EU vysvětlit. Pokud je jedna věc, co tehdy chyběla, tak je to dostatečně odvážná snaha zastánců setrvání vysvětlit ekonomické výhody členství v EU. Ta debata byla čistě ideologická.

Pamatuji si otázky jako: „Chcete být součástí Evropy?“ Jako pardon, ale podívejte se na mapu. Tam přece jsme!

Do jisté míry šlo o totální selhání politické třídy. Mezi tu řadím i novináře, učitele a další, kteří se ve své práci zabývají zkoumáním těžkých otázek.

Vezměte si třeba National Trust (britská organizace zabývající se ochranou památek - pozn. red.). Ti po desetiletí získávali dotace z Evropské unie. Nikdy jsem na žádné jejich památce neviděla vlajku Evropské unie nebo jakýkoli náznak uznání, že to je z evropských peněz.

Další příklad je anglické hrabství Cornwall. To bylo naprosto zásadně financováno z unijních regionálních fondů. A přesto tam lidé v referendu většinově hlasovali pro odchod (odchod volilo 56,5 procenta tamních voličů - pozn. red.). To není proto, že jsou hloupí. To je proto, že tam ta debata „co pro vás EU dělá“ neproběhla.

O tom lidé podle mě vůbec nepřemýšleli. Ve veřejném prostoru se jen řešilo, že EU odebírá suverenitu. Z toho poté čerpaly slogany jako „Vzít si zpět kontrolu“ nebo „Dáme 350 milionů liber týdně Národní zdravotní službě místo EU“. Na to stále čekáme.

To přece mohli udělat, i kdyby v EU zůstali. Unijní smlouvy nezakazují podpořit sociální služby. Ty slogany vytvářely falešné bitvy a vyhýbaly se tím debatě o ekonomických výhodách. Nemyslím si, že jsem, kdy narazila na studii, která by říkala, že nebýt členem EU má ekonomické výhody.

Ano, ale pojďme řešit, proč se v Británii tak málo mluví o tom, co se v EU děje. Když to porovnám s Rakouskem, tak vždy, když zapnu televizi, tak se tam aspoň chvíli mluví o tom, co se zrovna řeší v Bruselu. Není to nijak super zajímavé, ale je to součást každodenního života. Alespoň to lidé mají „na radaru“.

Možná, kdyby se v Rakousku zeptali voličů, jestli odejít nebo zůstat, tak budou mít stejné problémy. Ty technické detaily nechápe nikdo. Ale věřím, že kdyby na to přišlo, tak se aspoň zmíní výhody členství v EU.

Odmítání odborníků je jeden problém, druhý je ale všeobecné přijetí zpráv, které prostě nejsou pravdivé. To je vidět i v Americe, kde si část společnost myslí, že Demokratická strana podporuje pedofilii.

To je opravdu dobrá otázka. Přemýšlím, do jaké míry člověk může řídit to, jak společnost názory odborníků přijímá. Když se podíváme do historie, tak v meziválečném období byla v Evropě vysoká prestiž učitelské profese. Lidé se chtěli stát učiteli. To se na konci dvacátého století změnilo. Takže to je o tom, jak moc společnost takové profese cení.

Myslím, že se musíme snažit mluvit srozumitelně, a to i mimo univerzity. Musíme mluvit k širšímu publiku.