Článek
Ten je prý ukryt ve starobylém textu, jenž „byl přímo na očích“ po dlouhá staletí, a přesto v něm vůle umírajícího vladaře zůstávala skryta. Grant má na mysli Román o Alexandrovi, starobylé, hodně mytické vyprávění o pokořiteli perské říše.
Beletrie, ale plná věrohodných faktů
Román pravděpodobně vznikl v průběhu století po Alexandrově smrti, obsahuje však cenné historické údaje o jeho tažení proti Peršanům. Historici již dlouho soudili, že poslední kapitola románu skrývá politický pamflet, zároveň ji ale odbývali jen jako dílo rané beletrie.
Po desetiletém výzkumu však Grant tvrdí, že i tato část románu obsahuje věrohodná fakta. Vyplývá z nich, že vojevůdce označil za své následníky syna Hérakla, kterého mu porodila jeho perská milenka Barsinoe, a Alexandra IV., který se narodil jako pohrobek Roxaně Baktrijské, nejkrásnější z jeho tří zákonných manželek.
Grant v nové knize Hledání ztraceného testamentu Alexandra Velikého tvrdí, že ani jeden z obou následníků nebyl přijatelný pro panovníkovo okolí. První z nich byl nemanželský a ani druhý nepocházel plně z královské krve. Navíc byli oba „míšenci“ – v očích Řeků patřily jejich matky mezi pouhé barbary.
Alexandr si sice vzal také dvě perské princezny a spekulovalo se, že s ním i otěhotněly. Obě však nechala už záhy po vojevůdcově smrti zlikvidovat Roxana ve snaze posílit mocenské vyhlídky svého syna. Ona sama i její syn se pak stali obětí mocenských bojů mezi generály Alexandra Velikého, které vstoupily do dějin jako války diadochů.