Bojím se žít v mrtvém těle. Poslední cesta postižené Francouzky k eutanazii

S formální i lidskou cestou k dobrovolnému odchodu z našeho světa jí podle France24 pomohli postarší manželé Denis a Marie-Josee Rousseauxovi. Denis býval anesteziologem a Marie-Josee zdravotní sestrou. Se svými příbuznými se Lydie nestýkala a nejinak tomu bylo i na její poslední cestě.

K dobrovolné smrti se rozhodla kvůli tomu, že už nechtěla žít ve svém těle, které jí vypovídalo službu. Narodila se s ochrnutou polovinou těla, téměř neviděla a jedna z končetin, se kterou ještě mohla hýbat, jí vypovídala službu. Lydie byla upoutaná na invalidním vozíku.

„Na jednu stranu se nemohu dočkat vysvobození. Na tu druhou se ale cítím provinile, že tu zanechám lidi, které miluji. Koneckonců je to ale mé vlastní rozhodnutí,“ podělila se Lydie s novináři o své pocity.

Lydie bydlela ve východní Francii sama, jen se svým domácím mazlíčkem - králíkem. Odstřižená od rodiny se tak spoléhala už jen na podporu přátel a dobrovolníků, kteří ji v jejím rozhodnutí pochopili. „Jde především o lidské gesto, politický aspekt je až na druhém místě,“ konstatoval Denis Rousseaux, který Lydii spolu se svou ženou dovezl do kliniky v Bruselu.

„Doufám, že až budu tam nahoře, že budu mít konečně klid a pokoj a odpočinu si,“ vyjádřila se k odchodu Lydie. „Už jsem unavená. Jsem unavená z každodenního boje proti své nemoci, proti svým hendikepům, proti všemu,“ dodala.

Přesto jí až do poslední chvíle neopouštěl smysl pro humor. „Ne abych zapomněla hodit klíče do schrány - za to by mě zabili,“ vyprávěla se smíchem.

Před odjezdem do Belgie však připojila vážnější poznámku. „Vím, že pořád vtipkuju, celý den jen tak plácám. Ale tady to máte. To, co tu vidíte,“ řekla a ukázala na svůj obličej, „není to, co se opravdu skrývá uvnitř.“

V posledním rozhovoru s doktorem Yvesem De Lochtem, který zákrok prováděl, Lydie řekla, že své poslední myšlenky věnuje lidem, které za sebou zanechává.

„Uvidíme se nahoře?“ zeptala se naposledy De Lochta. „Dobrá. Sbohem Belgičané, sbohem Francouzi,“ zněla její poslední věta.

„Mám pocit, že ji nemoc pomalu zabíjela a já jsem ukončil její bolest. To je v souladu s mým etickými zásadami lékaře. Absolutně nemám pocit, že jsem ji zabil. Spíš jsem zkrátil její utrpení,“ uvedl doktor Yves De Locht.

Čtyři dny poté bylo Lydiino tělo spáleno a popel rozprášen v zahradě v Bruselu zaměstnanci krematoria. Žádní členové rodiny na místo nedorazili.

Eutanazie je ve většině zemí nezákonná, uznává ji jen velmi málo států. Mezi ně patří Španělsko, Lucembursko, Nizozemsko, Kolumbie, Kanada, Nový Zéland a Belgie. Tam byla eutanazie dekriminalizovaná v zákoně v roce 2002. Podle něj vyžaduje provedení eutanazie alespoň dva odborné posudky podporující rozhodnutí pacienta, jeden od psychiatra a jeden od lékaře. Stanovuje, že žádost musí vycházet z „neustálého a nesnesitelného fyzického nebo duševního utrpení, které nelze zmírnit a které je důsledkem vážné a nevyléčitelné nemoci.“

U nás eutanazie legální není, marně se u soudu práva na ní domáhal v únoru invalidní důchodce z Pardubic. České soudy včetně Nejvyššího soudu mu ale v jeho žádosti, v níž se odvolával na Listinu základních práv a svobod, nevyhověly.