Berlínskou zeď porazilo slovo poplety

Ačkoli se rozdělený národ utápěl v záplavě spontánního nadšení, Joachim Meissner si dával načas. Teprve třetí listopadovou neděli, deset dní po pádu zdi, vyrazil tehdy 62letý profesor dětské oční kliniky v Buchu u Berlína na cestu, o níž si nemyslel, že se jí kdy dožije. Da drüben, tam naproti.

Seznámili jsme se v říjnu 1988. Po půlroce mi vyprávěl absurdní příběh, jemuž jsem se zprvu zdráhal uvěřit. Jako špičkový odborník-oftalmolog sjezdil svět. Několikrát pobýval i na delších stážích ve Spolkové republice. Pokaždé se vrátil.

Toužil podívat se do Západního Berlína. Jako kluk tam žil. Otec se živil jako stěhovák. Věčně bez práce, věčně v lihu. Rodinu držela nad vodou matka – pradlena.

„S bráškou jsme roznášeli koše s prádlem po celé Špandavě. Znali jsme v té čtvrti každý dvůr, každičkou pavlač. Za války jsme se přestěhovali na východ města, do Pankowa. Jak jsem stárnul, čím dál tím víc jsem se chtěl podívat, jak se Špandava změnila. Nepustili mě,“ svěřoval se hořce.

Před dvaceti lety se přece jen ve vlezlém listopadovém chladu rozechvěle toulal mezi činžáky a průchody, okukoval domovní zvonky a schránky. Po místech svého dětství bloumal jako u vytržení dlouhé šťastné hodiny. Tisíce východních Němců chtěly za časů zdi také „da drüben“. Avšak na rozdíl od Meissnera už bez zpátečního lístku. Aby pronikli – někdy obrazně, někdy doslova – přes betonové monstrum, občas vymýšleli mimořádně důmyslné až bizarní způsoby, jak se dostat na Západ.

Hadí ženu Ninu Hagenovou vyvezl v létě 1977 její pozdější manžel, nizozemský zpěvák Theodorus Kerk, v reprobedně. „Co si odvážíte hezkého?“ žertovali při tom nic netušící celníci s umělcem, který v NDR pravidelně vystupoval.

V roce 1963 se pokusil o útěk přes Balt odvážlivec v potápěčském skafandru. Protože v NDR se vybavení pro zážitky pod hladinou neprodávalo, pomohl si po svém. Kyslíkovou bombu našel na skládce. Dýchací hadici si pořídil v obdobě našeho Svazarmu. Ventily použil z auta, kyslík čerpal ze svářečky a masku a tlakoměr získal od dívky, jejíž otec pracoval jako hasič. Podařilo se.

Útěk století si na své konto připsaly dvě rodiny: Strelzykovi a Wetzelovi. V září 1979 vzlétlo z paseky u východoněmeckého Pössnecku osm statečných v podomácku vyrobeném, do té doby největším horkovzdušném balónu v Evropě – 28 metrů vysokém, 20 metrů širokém s plošinou 1,4 na 1,4 metru. Po 28 minutách přistáli deset kilometrů za hranicí.

Jako poslední prchali v květnu 1989 bratři Ingo a Holgar Bethkeovi v ultralehkém letadle postaveném na koleně. Let přes berlínskou zeď si natočili na videokameru.

Nemohli tušit, že o půlroku později vysoký stranický funkcionář Günter Schabowski, zmatený a nervózní z hroutící se moci režimu, na tiskové konferenci v přímém televizním přenosu řekne, že soukromé cesty do zahraničí se musí v nejbližší možné době povolit všem východním Němcům.

Přitom šlo jen o návrh ve vládě, nikoli o rozhodnutí. Nechtěnou bombu ale odpálil odpovědí na doplňující dotaz zpravodaje italské agentury ANSA, jak rozumět termínu „v nejbližší možné době“. Schabowski opáčil: „Pokud vím, tak okamžitě.“ Stalo se. A zeď padla.