Článek
Kancléřka Angela Merkelová to už moc dobře zná: kdykoli se setká s izraelským ministerským předsedou, může si být jista, že si obsah jejich důvěrného rozhovoru do několika málo dní bude moci přečíst v izraelském tisku. Avšak zpravodajství, které otiskl Jisrael HaJom (Izrael Dnes), Netanjahův oblíbený, bezplatně šířený deník, ji přesto ohromilo. „Merkelová: Není doba pro dva státy,“ hlásal titulek o německo-izraelských vládních konzultacích.
Kancléřčino okolí se naštvalo. Netanjahu její slova bezostyšně otočil tak, aby posloužila podpoře jeho strategie.
„Ve skutečnosti kancléřka dala Netanjahuovi několikrát jednoznačně na srozuměnou, že důsledky výstavby židovských osad na okupovaném území považuje za zničující – znemožňují totiž zřízení životaschopného palestinského státu. Pokud nevznikne, mohl by se Izrael změnit na stát apartheidu, myslí si Merkelová i šéf diplomacie Frank-Walter Steinmeier,“ upozornil týdeník Der Spiegel.
Steinmeier nezmírnil tón Evropské unie
Až donedávna se Netanjahu mohl stoprocentně spolehnout na to, že Berlín za všech okolností stojí na straně židovského státu či se aspoň nezařazuje mezi jeho kritiky. Teď však přinejmenším část berlínského ministerstva zahraničí tlačí na přehodnocení podpory, kterou Merkelová vyjádřila v roce 2008 v projevu před Knessetem slovy, že „bezpečnost Izraele je součástí německého státního zájmu“.
„Ve spolkové vládě sílí poznání, že Netanjahu přátelství Němců zneužívá,“ netají se Rolf Mützenich, místopředseda frakce vládní SPD ve Spolkovém sněmu.
Podle Norberta Röttgena (CDU), předsedy zahraničního výboru Spolkového sněmu, Netanjahu dokonce ohrožuje budoucnost vlastní země: „Nynější politika Izraele nesměřuje k tomu, aby stát Izrael zůstal židovským a demokratickým.“
| Němci zaplatili Izraeli obří sumy |
|---|
| Spolková republika dosud vyplatila Izraeli na reparacích a odškodném 73,4 miliardy eur (1,98 biliónu korun) |
| První dohodu, tzv. Lucemburskou, uzavřel Bonn se židovským státem v roce 1952 |
| Byl to první případ v historii, kdy se reparace vztahovaly na stát, který za války neexistoval |
| Podle Lucemburské dohody (1953 až 1965) reparace činily 12 až 20 procent ročního exportu SRN do Izraele |
| Staly se rozhodující součástí příjmů izraelského státního rozpočtu |
| Například v roce 1956 tvořily 87,5 procenta příjmů izraelského státu |
| Po vypršení Lucemburské dohody SRN pokračovala v placení kompenzací různým nadacím a organizacím v Izraeli |
| Zdroj: The New York Times |
Před důležitými hlasováními v EU nebo OSN telefonuje Netanjahu, současně izraelský ministr zahraničí, pravidelně Steinmeierovi, aby se ujistil, že mu Berlín bude krýt záda. Nejinak tomu bylo letos v lednu, kdy Unie přijala rezoluci kritizující izraelské osady na Západním břehu. Netanjahu se obrátil na Steinmeiera s prosbou, aby zmírnil její tón. „Počítám s vámi,“ řekl mu a položil telefon.
Steinmeier ho však ignoroval a připojil německý podpis pod textem, který osady považuje „z hlediska mezinárodního práva za nelegální stavby, překážku míru a hrozbu pro mírové urovnání v podobě dvou nezávislých států“.
Gesto k Abbásovi
Merkelová projevila své zklamání už v březnu během jednání s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, kde se debatovalo o případné rezoluci Rady bezpečnosti OSN, odsuzující výstavbu židovských osad. Ačkoli Německo není stálým členem RB, kancléřka Abbáse podpořila. „Plně chápu, proč se prezident Abbás neustále obrací na Radu bezpečnosti,“ řekla.
Na Západním břehu Jordánu žijí tři milióny Palestinců a 350 tisíc Židů ve 125 osadách. Ty rozkouskovaly zemi, jež se má stát územím palestinského státu. Jinak řečeno: mohl by vzniknout jedině tehdy, kdyby Izrael značnou část z nich vyklidil.
„Dva státy jsou stále nepravděpodobnější,“ uvádí analýza německé Nadace pro vědu a politiku. „Finanční a politické náklady stoupají s každým domem a s každým osadníkem, kteří by museli být evakuováni. Čtvrtá Ženevská úmluva z roku 1949 přitom výslovně zakazuje okupační mocnosti přesídlovat své vlastní civilní obyvatelstvo na území, které okupuje.“
Většina izraelského kabinetu navíc palestinský stát odmítá. „Izrael nemůže vyklidit žádné další území,“ říká Naftali Bennett, dvojnásobný ministr – školství a pro záležitosti Jeruzaléma a diaspory – a šéf osadnické strany Židovský domov.
