Článek
Let popsal pilot Milan Vacík: Probouzíme se na Islandu a vyhodnocujeme předpověď počasí. Skoro jasno, místy oblačno, silný severozápadní vítr, který nás bude zrychlovat na cestě do Skotska. Příliš dobré na to, aby to byla pravda, říkáme si.
Před odletem z Islandu bylo nutné projít na letišti v Egilsstaðiru celní a pasovou kontrolou.
Ale je to pravda. Startujeme z Egilsstaðiru a brzy za sebou necháváme hornaté islandské pobřeží. Pomalu stoupáme až do cestovní výšky 3000 metrů, kde díky zadnímu větru dosahujeme rychlosti přes 300 km/h.
Electra po odletu z Islandu
Zhruba v polovině letu do skotského Wicku se před námi objevují Faerské ostrovy. Zpočátku působí jako nepřístupné horské vrcholy vystupující z vodní hladiny, z blízka už ale rozpoznáváme vesnice a spojovací mosty mezi některými z ostrovů. Faerské ostrovy mají v průměru 35 slunečných dnů v roce a my máme štěstí na jeden z nich.
Posádka Lockheedu Electra ukazuje na přibližující se Faerské ostrovy.
Ve Skotsku
Severní pobřeží Skotska je sice zamračené, ale bez deště. Ve Wicku přistáváme po třech a půl hodinách letu. Vrácením vypůjčených oranžových neoprenových kombinéz tady symbolicky završujeme přelet Atlantiku. Další úseky našeho letu už – s výjimkou přeletu kanálu La Manche – proběhnou nad pevnou zemí.
Duší místního letiště je Andrew, který provozuje půjčovnu nouzového vybavení a malým letadlům prodává letecký benzín.
Jaroslav Anýž doplňuje palivo Lockheedu Electra ve Wicku
„Kolik je minimální gradient stoupání s jedním vysazeným motorem? Jaký je vzorec pro výpočet dosahu rádiových vln?“ přezkušuje nás tento samozvaný strážce severního pobřeží Skotska, než nás vpustí do země, a nám se vybavuje scénka z filmu Monty Python a svatý Grál.
Na letišti Wick ve Skotsku byl i vrtulník s dělníky z ropné plosiny
Let do Duxfordu plného historických letadel
Při druhém letu dnes přetneme Velkou Británii od severu k jihu. Odstartujeme z Wicku, při stoupání proletíme vrstvou mraků a pak se nad bílým oblačným mořem vydáváme směrem na Londýn.
Povětrnostní situace nad kanálem La Manche zdroj: Windyty.com
Pod námi zůstávají Edinburgh, Leeds a Sheffield. U Nottinghamu začínáme klesat a lockheed s motory stále na výkonu – abychom zabránili jejich podchlazení – akceleruje téměř ke 400 km/h.
Maskot posádky Lockheedu Electra, na přístrojové dece je vidět, že původní přístroje byly doplněny moderním navigačním zařízením, kde je patrná trasa letu.
Řídící v Cambridge má tolik práce, že nás rovnou upozorňuje na omezený rozsah služeb, které nám bude schopen poskytnout.
Nad námi je rušný příletový prostor na londýnská letiště Stansted a Luton, okolo bzučí desítky malých letadel a my pro jistotu rozsvěcujeme oba přistávací světlomety, které má Electra na přídi.
Naším cílem je letiště Duxford, místo, odkud za bitvy o Británii vzlétali piloti 310. a 312. československé stíhací perutě a kde je dnes největší evropské letecké muzeum.
Lockheed Electra na letišti v anglickém Duxfordu
Parkujeme na stojánce vedle B-17 Memphis Belle, kde už nás čeká milé přivítání v podobě skupiny britských leteckých fanoušků a fotografů, kteří sledují naši cestu už od odletu z Kanady.
Když si balíme věci s sebou na hotel, prolétne přímo nad námi v nízkém průletu dvojice letounů Spitfire, jako by vzdávala hold několika desítkám baťovských firemních pilotů, kteří po vypuknutí války vstoupili do britské RAF. I šéfpilot Baťovy letecké společnosti Jan Šerhant, jehož levou sedačku v lockheedu jsem si na poslední dny bezostyšně zabral, bojoval u 68. noční stíhací perutě a v říjnu 1943 na beaufighteru sestřelil jeden německý bombardér.
Zítřejší plán obsahuje přelet do nizozemského Lelystadu a odpoledne na německé letiště Siegerland. Dosud se zdálo, že se počasí před námi rozestupuje a letoun jen získával na síle. Vydrží nám štěstí i na závěrečné úseky?
Z historie: Electry firmy Baťa
Firma Baťa koupila v letech 1936 a 1937 dva letouny Lockheed Electra. Měly za úkol zařizovat rychlé spojení mezi jednotlivými továrnami v Evropě, ale absolvovaly i cesty do Afriky nebo Asie.
Rozhodnutí koupit stroj padlo na základě doporučení šéfpilota a vedoucího Leteckého oddělení Jana Šerhanta, který byl v listopadu 1935 vyslán na studijní cestu do USA, kde se měl seznámit s novinkami v leteckém průmyslu.
Doporučil mimo jiné nákup Electry. První stroj s výrobním číslem 1068 dodal Lockheed 21. září 1936 americké pobočce Bata Shoes Company v Marylandu. Z USA byl lodí přepraven do Gdyně, odkud s ním Šerhant přelétl do Zlína.
Zástupci firmy v čele s Janem Antonínem Baťou se strojem vyrazili na cestu kolem světa. Začala 6. ledna 1937. Ve Spojených státech ale Šerhant 4. dubna 1937 za soumraku nenašel letiště v Chicagu a nouzově přistál. Stroj musel na opravu, a protože J. A Baťa nechtěl čekat na její dokončení, rozhodl o okamžitém nákupu náhradního stroje, který byl dodán v dubnu.
Opravený stroj OK-CTA se vrátil do Čech v listopadu 1938. Po 15. březnu jej zabavili Němci, kteří mu přidělili značku D-CCTA. Jeho další osud není znám.
