Baťova Electra se vrací: Už je v Evropě

Grónský Kulusuk, který nám v sobotu večer ukázal svou přívětivou tvář, se ráno mračí pod dekou nízké oblačnosti a cení zuby v podobě velmi silného východního větru. Dispečer na letištní věži si dotazem ověřuje, jaký je pro lockheed nejvyšší povolený vítr. Po pravdě odpovídáme, že taková omezení výrobce v roce 1936 jaksi zapomněl stanovit, a jemu se viditelně ulevuje.

Nárazy větru jsou sice silné, ale vítr je převážně čelní, a tak nám bude při vzletu z rozmoklé štěrkové dráhy pomáhat.

Nikola pojíždí na dráhu opatrně – ví, že když zapadneme, zůstaneme v Grónsku do léta. Srovnává letoun do osy dráhy a opatrně přidává plný výkon. Proud vzduchu od vrtulí zvedá kamínky z povrchu ranveje. Hrozí nebezpečí, že některý poškodí vrtulový list.

Odlepujeme se a vítr honící se mezi okolními skalními štíty letadlem nepříjemně pohazuje. Konečně se dostáváme z údolí nad zamrzlou mořskou hladinu a zůstáváme ve výšce 300 metrů kvůli nízké oblačnosti.

Čeká nás tříhodinový let na Island. Naše destinace Reykjavík hlásí zatažené nebe a svěží severozápadní vítr. Co nás čeká mezi Grónskem a Islandem, tušíme pouze z předpovědních map. Pro náš stroj, který není vybaven odmrazovacím zařízením, je dnes taktika jasná: zůstat co nejníže nad mořem. Mraky obsahují vlhkost, která při nízkých teplotách okamžitě tvoří na letounu nebezpečnou námrazu.

Vzhledem k nízké výšce letu brzy ztrácíme rádiové spojení s řízením letového provozu a jsme odkázáni na tzv. relay – naši pozici zprostředkovaně předávají řídícím dopravní letouny letící ve vysokých hladinách. Protože nad severním Atlantikem je velmi hustý provoz, brzy se nám ozývá posádka amerického boeingu a naši polohu předává na Island.

Vzpomínám, jak jsme minulý měsíc na cestě z Toronta do Londýna podobnou prosbu splnili malému sportovnímu letounu. Zívl jsem tehdy, natáhl nohy a odložil sluneční brýle na palubní desku. Největší komplikací tehdejšího letu byl fakt, že jsem si polil košili kafem. Aspoň to mě dnes nerozhází, protože mám až ke krku zapnutý oranžový neoprénový oblek.

Na palubě nemáme kávu ani stevardy.  Zhruba v době, kdy pod námi konečně začíná převládat moře nad ledem, nabízí Václav Bejček, náš „vedoucí kabiny“, s úsměvem čokoládovou tyčinku.

Povětrnostní situace v místě, kde se nachází ELectra. Zdroj: windy.com

Uběhnou více než dvě hodiny od chvíle, co jsem ji dojedl, a na horizontu se objevuje pobřeží Islandu.

Evropská půda se nezapře – poprvé od odletu z kanadského Hamiltonu čeká u letounu podmračený celní úředník a s důležitým výrazem vyžaduje naše cestovní doklady. Asi budou někde mezi mapami Atlantiku, konzervovaným tuňákem a Jardovou bednou s nářadím...

Nezdržujeme se déle, než je nutné, a po doplnění paliva opět startujeme. Cílem je Egilsstaðir, menší letiště na východě Islandu, které pro nás bude nástupním místem pro pondělní přelet do Skotska.

Mraky se trhají a my si během dvouhodinového nízkého letu po jižním pobřeží Islandu můžeme vychutnat úžasnou vulkanickou scenérii a několik ledovcových splazů.

Přestože jsme na hotelu v Egilsstaðiru stejně jako v Kulusuku jediní hosté, ve vzduchu už je cítit vůně Evropy. Elektrické zásuvky konečně vypadají, tak jak jsme z domova zvyklí, a sprchu lze oddělit od zdi koupelny bez použití síly.

Předpověď počasí na pondělí vypadá slibně, ale není žádný důvod k předčasné radosti. Před námi stále zůstává nejdelší úsek celé cesty, navíc celý nad hladinou moře, s jediným záložním letištěm na trati – Faerskými ostrovy, které jsou známé chronicky špatným počasím.

Dalším slavným, kdo létal na Elektře, byla Amelia Mary Earhartová, která v roce 1937 zahynula při pokusu obletět svět.

Earhartová patřila vůbec k prvním ženám za kniplem, pilotní průkaz jí vystavila Mezinárodní letecká federace už v roce 1923. O pět let později se stala první ženou, která přeletěla Atlantik, ovšem pouze jako spolucestující. Snila o tom, že se stane první pilotkou, které se to podaří. Úspěšný sólový přes Atlantský oceán absolvovala ve stroji Lockheed Vega 20. a 21. května 1932.

Potom v roce 1935 absolvovala dlouhé nonstop lety z Havaje do Kalifornie, z Los Angeles do Mexika a odtamtud do New Yorku. V dálkovém závodě Bendix Trophy skončila šestá, když její rudý Lockheed Vega nestačil rychlostí na závodní speciály.

Její touhou ale bylo obletět svět. Proto si pořídila upravenou Electru 10-E, vybavenou dodatečnými nádržemi, které prodlužovaly dolet, protože při cestě dlouhé 47 000 kilometrů musela překonat dlouhé vzdálenosti. První pokus v březnu 1937 nevyšel, cesta skončila na Havaji po havárii na startu.

Pro druhý pokus změnila Earhartová plán a rozhodla se letět s navigátorem Fredem Noonanem na východ. S Lockheedem L-10E odstartovala 1. června 1937 z Miami. Odtud zamířila do Jižní Ameriky, načež z Brazílie přeletěla přes Atlantik do Afriky, odkud pokračovala přes Arabský poloostrov do Indie a jihovýchodní Asie. Do Lae na Nové Guineji dorazila 29. června, to už měli za sebou 35 000 kilometrů. O tři dny později zamířili na ostrov Howland, kam ale nikdy nedoletěli. Let provázely potíže s rádiovým spojením, vysílání z letadla na ostrově se nedařilo zachytit. Poté, co Earhartová uletěla 1300 kilometrů, vyslala zprávu, že jí dochází palivo.

Osud letkyně byl dlouho neznámý. Pátrání po stroji po desetiletí nevedlo k výsledku. Až v roce 1991 byl objeven kus plechu na pustém atolu Nikumaroro v souostroví Kiribati. Dlouho se však nedařilo potvrdit, že jde o kus z Electry Earhartové. To se povedlo až v roce 2014, kdy se ukázalo, že jde o speciální přeplátování okýnka.

Na ostrově se našly i zbytky kostí. Dvojice tam zřejmě zahynula hlady nebo žízní, protože tam není pitná voda.