Článek
Na silnici jsou vidět auta odvážející nábytek. Na místě lidé zanechávají své domy, mnohdy je ale vypalují, aby se v nich nemohli usídlit Turci, jak místní Azery označují.
Kalbadžar celý konflikt dokumentuje. Původně byl obývanou smíšenou muslimsko-křesťanskou komunitou, za sovětských časů byla asi čtvrtina z čtyřicítky obcí arménských. Během arménské ofenzívy v roce 1993 uprchli Azerové. Jejich hřbitovy zarůstaly travou. Nyní totéž potká hřbitovy arménských křesťanů, které na místě zůstanou. Někteří však vykopali i své mrtvé. Silnice z Kalbadžaru byly tento týden ucpané kolonami aut Arménů opouštějících oblast, kde dlouhá léta žili. Naložena jsou nábytkem, koberci a dalšími cennostmi, na jednom byl i malý domek.
Arméni odvážejí rakev se svým příbuzným Sergejem Gabriljanem z Kalbadžaru, který připadne Ázerbájdžánu, aby jej pohřbili na arménské půdě.
Žena Gara Dadevusjana, jednoho z odjíždějících, která žila v oblasti 21 let, řekla v slzách agentuře AP: „Nyní jsme bezdomovci, nevíme, kam jít a kde žít.“ Ázerbájdžán sice všechny obyvatele oblasti považuje za své občany, ale není jasné, zda to platí i u těch, kteří se tam přistěhovali během doby, kdy byla oblast pod arménskou kontrolou.
Sám Dadevusjan řekl agentuře AP, když zapaloval svůj dům: „Nakonec dům vyhodíme do povětří nebo zapálíme, aby tu nic nezůstalo muslimům.“
Klášter Dadivank v Kalbadžaru.
Historický klášter bude na ázerbájdžánském území
Pod ázerbájdžánskou kontrolu se v neděli 25. listopadu, na kterou bylo odloženo předání oblasti, dostane i jedno z poutních míst Arménů, přes tisíc let starý klášter Dadivank, kde se mnozí Arméni loučili se zesnulými nebo tam nechávali pokřtít své děti. Vybudován byl mezi 9. a 13. stoletím. Nachází se v něm i hrob svatého Dadiho. Letos mělo být dokončeno jeho restaurování. Místo toho z něj odvážejí cennosti včetně ikon, dvou osm set let starých kamenných vytesaných stél s křížem – chačkarů – i zvonů.
Z kláštera Dadivank vynáší jeho zaměstnanec gonfalon.
Také dlouholetý strážce kláštera odejde, už vypálil svůj dům, i když mu to představený Hovhannes Hovhannsjan vymlouval. Reportérovi listu The New York Times to vysvětloval s připomínkou arménské genocidy z roku 1915: „Lidé tu vždycky uvažovali takto. Je lepší spálit dům, který jsem postavil, než ho nechat pošpinit.“
Kolona aut Arménů odjíždějících z Kalbadžaru.
Prázdná jsou však i místa, která zůstanou pod arménskou kontrolou. Už za války z nich obyvatelé utekli před ostřelováním a boji. Otázkou zůstává, kolik lidí z tisíců uprchlíků se vrátí. Ulice ve správním středisku Stěpanakertu jsou zničené. Na dlažbě jsou krátery od dělostřeleckých granátů a bomb, zdi jsou prošpikované šrapnely, výlohy a okna jsou rozbité, některé obchody vypálené. Na vojenském hřbitově za tři týdny přibylo šedesát čerstvých hrobů a další jámy už jsou vykopané. U silnice do Arménie vojáci sbírají mrtvé spolubojovníky.
Zpustošený Stěpanakert.
Ve městě neteče teplá voda a nefunguje ústřední topení. Nejde ani internet, jediné připojení je možné přes ázerbájdžánského poskytovatele služeb z oblasti, kterou Azerové dobyli.
SPECIÁL: Karabach – Bitva o Černou zahradu
Město je odříznuté, protože ázerbájdžánští vojáci dobyli 10 km vzdálené město Šuša na silnici do Arménie, které je nad Stěpanakertem. V Šuše, která je sídlem arcašské diecéze, byla už 8. října při bojích zasažena kopule katedrály svatého vykupitele známé jako Ghanzačecoc. Ta byla vybudována v roce 1888, ale byla poničena v roce 1920 při pogromu Arménů. Za války na přelomu 80. a 90. let sloužila jako sklad zbraní, hlavně střel do raketometů BM-21 Grad. Restaurována byla koncem 90. let a je to největší katedrála arménské apoštolské církve.
Auta s prchajícími Armény z Kalbadžaru v koloně, vpravo dům, který sami zapálili.