Analýza: Francie se lapila do africké pasti

Francii vnímají na černém kontinentu stále jako bývalou koloniální mocnost, která se dopustila spousty zločinů. Vyčítá se jí, že po dekolonizaci pokračovala v podpoře režimů, které si vysloužily nelichotivou nálepku „demokratury“.

Před deseti lety se tehdejší prezident Nicolas Sarkozy spolu s britským premiérem Davidem Cameronem rozhodli, že svrhnou libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Až když válku zahájili, uvědomili si, že nemají dostatek bojových letounů, a tak se museli s prosíkem obrátit na tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamu, aby jim vytrhl trn z paty.

A když už Kaddáfího odstranili, nebyli, stejně jako George W. Bush v Afghánistánu a Iráku, připraveni na to, co by mělo následovat. Operaci nazvali Harmattan, což je druh silného větru.

Ten skutečně sfoukl jednoho diktátora, ale pak se stalo něco, s čím lidé kolem Sarkozyho moc nepočítali: z jižní Libye se do severního Mali a stejně tak i do Čadu (další země, na které Francii hodně záleží) začali stahovat bojovní Tuaregové, a to i s výzbrojí.

Jean-Yves Le Drian, tehdejší francouzský ministr obrany a dnes ministr zahraničí, je označil za džihádistické gangstery, kteří tam chtěli vybudovat svůj Sahelistán jako svatyni, ze které by zasazovali útoky západní Evropě. Proto tam Francie v lednu 2013 zahájila rozsáhlou vojenskou operaci nazvanou Serval (kočkovitá šelma).

Jenomže dnes si jako šelmy počínají především džihádisté, zatímco francouzští vojáci a s nimi i jejich evropští spojenci se dostávají stále více pod jejich tlak založený na osvědčených metodách kruté asymetrické války.

Navíc džihádisté postoupili dále na jih, do Středoafrické republiky, kde začali masově vyvražďovat tamní nemuslimské obyvatelstvo včetně žen, dětí a starců. Francie zasáhla na jejich ochranu a operaci nazvala Sangaris, což je druh tmavě červeného motýla. Tuto symboliku zdůvodnila slovy, že operace bude rychlá a krátká. Dnes už víme, že vše bylo jinak, než jak si představoval tehdejší prezident Francois Hollande. Operace byla a je stejně krvavá jako barva tamních motýlů. Válčení se protáhlo a v roce 2014 začala nová operace s názvem Barkhane. Zaměřuje se nejen na Mali, ale na celou oblast Sahelu.

Francie se tedy vyrovnává se skutečností, že v oblasti válčí už více než osm let, v misích se tam točí pět tisíc jejích vojáků (všichni jsou profesionálové), padlo jich 55, z toho osm důstojníků, ale výsledky zatím nenaplňují očekávání. Proto Macron v rozhovoru otevřeně přiznal, že v Paříži se už diskutuje, zda v Mali zůstat, nebo raději odejít. Armádní generál François Lecointre, náčelník generálního štábu, připomíná, že na dosažení vojenského vítězství by bylo potřeba dalších deset až patnáct let tvrdých bojů.

Navíc v Mali narůstá nepřátelství vůči Francii a tato země se stále více posouvá k radikální podobě islámu. A Macron v reakci na sérii vojenských převratů v Mali otevřeně vyhlašuje, že nebude držet francouzské vojáky nikde, kde by tvořili stafáž stále radikálnější islamizaci.

Z prezidentových slov vyplývá, že Francie už je ve stejné si­tuaci jako USA v Afghánistánu a Iráku: v asymetrické válce nemůže dosáhnout vojenského vítězství a bezmocně sleduje, jak se místo pozápadnění odehrává islamizace. Nastává rozčarování nad neúčinností dosavadní strategie a strach, že i navzdory velkému úsilí, nákladům a ztrátám západních zemí dochází k sebenaplňujícímu se proroctví: vzniká jakýsi Sahelistán, na jehož území by se mohly připravovat další útoky na Evropu.