Eurovolby provází příchuť zemětřesení

Tahle rošáda však není hlavním zdrojem nervozity, která obestírá začínající evropské volby. Největší neklid budí vývoj na okrajích politického spektra, zejména pohled na růst preferencí euroskeptických kritiků EU.

Stephen Bannon, bývalý stratég Donalda Trumpa, který se teď pokouší „trumpizovat“ i Evropu, doufá, že eurovolby přinesou „zemětřesení“, jež vynese do popředí odpůrce Unie. Jiní zase s obavami mluví o „osudové volbě“ či o „boji za duši Evropy“.

Asi největší změna čeká odcházející Británii, kde by měla zvítězit euroskeptická Strana pro brexit Nigela Farage, následovaná jindy okrajovými liberály, zastánci Unie. Na ostrovech se eurovolby fakticky stanou druhým referendem o odchodu z EU.

Průzkumy farageovcům dávají 37 procent hlasů. Kdyby tohoto úspěchu dosáhli nejen teď, ale nějakou náhodou i ve volbách národních, stali by se rázem největší stranou v zemi, kde už skoro sto let vládnou prakticky jen konzervativci a labouristé.

Klidní nejsou ani středoví politici ve Francii, Itálii, Německu a jinde. V celé řadě zemí Unie se totiž očekává vzestup stran, které vládnoucí elita spolu s médii označuje za antiimigrační, populistické či extremistické. „Pro mnoho lidí je Evropa noční můrou, nikoli snem. My pracujeme na novém evropském snu,“ čelí těmto výhradám Matteo Salvini, nejvýmluvnější představitel euroskeptických stran, šéf Ligy a italský vicepremiér.

Ne že by strany jako Liga měly šanci byť jen se přiblížit k většině v unijním parlamentu. Pro povzbuzení jejich sebevědomí však stačí, když dosáhnou výrazného volebního úspěchu. I to zavdá jejich protivníkům dost důvodů k bolehlavu.

Nejenže budou tato seskupení v unijním parlamentu hlasitější (v politice záleží na tom, o čem se mluví a jak se o tom mluví). Panují i obavy, že osmělení protivníci Unie by mohli účinněji blokovat navyklý provoz parlamentu EU, jehož prointegrační většina bude křehčí.

Úspěch kritiků Unie ovšem nezávisí pouze na výsledku voleb. V prvé řadě závisí na jejich schopnosti spolupracovat – a ta má své meze. Není to dáno jen tím, že část z nich se hlásí ke krajní levici a část k opačnému pólu. Stačí se podívat třeba i na vztah pravicových kritiků EU k Rusku. Pro ty západnější je Moskva skoro partner, pro ty z východu představuje naopak tabu. Dělicí čáry tak běží nejen mezi krajní levicí a pravicí, nýbrž i uvnitř nich.

Posilování těchto sil má ale i jeden širší efekt: objevil se nepřítel, na nějž míří pozornost a před nímž kdekdo varuje. Vidina vzestupu extrémních sil by tak mohla vést k růstu volební účasti. „To je velká věc, protože se to týká legitimity parlamentu EU,“ řekla Nathalie Bracková z College of Europe.

Dosud totiž účast v eurovolbách klesala. Kdyby klesla i nyní, je to „silný signál“, že Unie nedokáže občany zaujmout. Pokud vzroste díky střetu s protivníky EU, dostanou se tyto síly do role mouřenína, který chtě nechtě dělá svou práci pro Unii.