Článek
Nejen světoví politici, ale i samotní Iráčané proto nejsou ani nyní s to najít shodu, zda britsko-americké tažení proti Saddámovu režimu přineslo více užitku, nebo škod.
"Začátek války byl skvělý den pro celý národ, Iráčané touží po demokracii," řekl agentuře DPA 53letý Bagdáďan Ghasan Jásín. "Žili bez ní 35 let, bylo to jako Rusko za Stalina."
Jeho parťák z bagdádské čajovny Muhajdin Umar má však jiný názor: "Co je ale tohle za život? Nemáme elektřinu, vodu. Američané slíbili, že všechno obnoví, to ale dříve zemřeme. Uvrhli zemi do chaosu."
Země se dočkala parlamentních voleb
Přes tyto stesky jsou v Iráku evidentní jednoznačné prvky hospodářského růstu, souvisejícího i se zrušením mezinárodního embarga po Saddámově pádu. Platy státních zaměstnanců vyskočily z někdejších obvyklých pěti dolarů na 300 až 400 měsíčně, obchody zaplavuje stále větší množství spotřebního zboží.
Desítky tisíc automobilů dovezených prakticky naráz ze zahraničí způsobily, že se ropné velmoci se zaostalými a rozbitými rafinériemi nedostává benzínu. Agentura IWPR nedávno informovala, že úřady v Sulajmáníji na severu země nabízejí dotace a levné půjčky taxikářům a majitelům autobusů, aby se zbavili starých vozidel a koupili si jiná, novější pěti let.
Největší posun ale Irák zaznamenal v politické rovině: v lednu v zemi proběhly na regionální poměry nebývale otevřené a svobodné volby. Tento týden se poprvé sešel parlament a čeká se jmenování prezidenta a sestavení přechodné vlády.
Jak poznamenal izraelský znalec blízkovýchodní politiky Ehud Ja"ari, "poprvé v historii bude mít arabský stát prezidenta, který není Arab, kurdského vůdce Džalála Tálabáního. A vůbec poprvé budou mít většinu ve vládě šíité, komunita, která byla diskriminována již od dob bagdádského chalífátu".
Výsledek voleb, z nichž vyšla vítězně koalice velkých náboženských šíitských stran, považují mnozí západní politici a komentátoři za varující - poukazují na riziko vzniku šíitského náboženského režimu, jaký je v sousedním Íránu.
Hlavní problém - sunnitští rebelové
V praxi ale takovému vývoji nic nenasvědčuje a největším problémem dnešního Iráku je naopak extremismus členů sunnitské menšiny - z jejích řad pochází drtivá většina povstalců a teroristů, kteří útočí nejen na vládní a zahraniční vojáky, ale i na civilisty, z velké části právě šíity.
Za dva roky v Iráku zemřelo více než 1500 amerických vojáků a desítky příslušníků dalších koaličních sil. Bilance na irácké straně není jasná: server Iraq Body Count vycházející ze sčítání ověřených úmrtí Iráčanů při ozbrojených akcích uvádí 16 tisíc až 18 500 iráckých civilistů. Britský časopis Lancet před časem přišel s číslem 100 tisíc, avšak zároveň připustil, že nejde o sčítání prokazatelně mrtvých lidí, ale jen o matematický model.
Krvavé násilí se odehrává téměř výhradně v centrálním Iráku obývaném sunnity a smíšenou populací, k několika velkým útokům ale došlo i v šíitských poutních centrech na jihu země.
Lednové volby a s nimi spojená přísná bezpečnostní opatření přinesly znatelný úbytek teroristických akcí, o sedm týdnů později je ale zřejmé, že extremistické podhoubí se i přes optimistická prohlášení amerických i iráckých politiků zničit stále nepodařilo.
Iráčtí činitelé řadí rebely a teroristy do dvou hlavních skupin: muslimské náboženské fanatiky, často prý přicházející ze zahraničí, a stoupence svržené socialistické diktatury. Oba proudy sice dělí jinak nepřekonatelná ideologická propast, ale i dva roky po začátku války je spojuje společný nepřítel a cíl: vláda vystavěná s pomocí amerického protektorátu a snaha zmařit v zárodku vytváření demokratických institucí.
