Do Turecka se po šoku vrací naděje

(Od našeho zpravodaje z Turecka) „Moji rodiče jako zázrakem přežili také, bratra vytáhli ze sutin. Bohužel zahynuli rodiče a děti příbuzných ze ženiny strany. Matka má astma, takže jsme měli přednost v přidělení kontejneru. Vláda poslala postel, topení, oblečení, jídlo, televizi, vše potřebné. Teď čekáme další dítě, je to požehnání, dcera se bude jmenovat Hüsne,“ svěřuje se před obytnými buňkami kontejnerového tábora ve městě Nurdagi v jihoturecké oblasti Gaziantep.

Těší ho, že zvěstuje radostnou novinu o novém životě – každá dobrá zpráva se cení o to víc v situaci, kdy po přírodní pohromě zůstalo přes padesát tisíc mrtvých, na tři miliony lidí přišlo během chvíle o své domovy a nezvěstných zůstávají tisíce.

Za Burakovými zády je dětské hřiště s průlezkami. O něco dále provizorní náměstí tábora, kde na pódiu vyrobeném z kamionu loutkař baví děti. Naproti stánky s pochutinami pro nejmenší, další pódium pro hudbu a torza několika budov. Jejich plášť spadl – ještě jsou vidět gauče, stoly, kolébky, židle a další standardní výbava.

Při všem zármutku vláda a zahraničí partneři začali okamžitě pomáhat. Bezprostřední záchranné práce teď vystřídala mobilizace státu a snaha postarat se o přeživší.

„Byla jsem doma v čtyřpatrové budově, která celá spadla. Umřelo 34 lidí, mě naštěstí zachránili. Díky bohu nám pomáhá spousta lidí, dávají nám i peníze, máme kde bydlet,“ říká 85letá Hatma. S celou rodinou žije ve dvou unimobuňkách.

Čtrnáctiletá pravnučka Nurma s nesmělým úsměvem švitoří anglicky. V budoucnu chce cizí jazyk pilovat v zahraničí. „Je dobře, že jste tady, aby se západní tisk přesvědčil o skutečnosti, že svět nezapomněl, vyvrátily se lži a islamofobie,“ dodávají Hatminy dospělé děti. Chovají v náručí kojence u čaje a sušenek, kterými návštěvě bez okolků dokazují tradiční tureckou pohostinnost.

Nurdagi před zničující přírodní pohromou čítalo padesát tisíc obyvatel „Teď žije 18 tisíc lidí v 1700 kontejnerech. Tábor jsme vybudovali během tří týdnů, hned po tragédii. Žije zde většina města kromě těch, kteří mohli například k příbuzným. Zcela zničeno nebo poškozeno bylo 90 procent budov. Máme tady holičství, oba stupně základního školství a další základní služby,“ říká Nurbir z tureckého Úřadu pro řešení katastrof a mimořádných situací AFAD.

Polovinu obyvatel tvoří děti všeho věku, pro které je vzdělání podle rodičů nezbytné. „Ztratil jsem ženu a dítě a dalších deset členů širší rodiny. Našli a vytáhli mě ráno po pádu budovy. Snažíme se jít dál, život musí pokračovat. Normální den znamená ráno vstát, poslat děti do školy, ale jen ty mladší. Střední školství je ve městě, tam se je poslat bojíme,“ říká 46letá hlava rodiny Faruk Ölcücü, zatímco jeho žena na stůl rozkládá čaj a výbornou sladkou baklavu.

Šok ze situace, kdy lidé jeden večer ulehnou ke spánku a druhý den ráno z jejich domovů zůstanou trosky, dosavadní život a sny se převrátí naruby, představuje živnou půdu pro psychologické problémy a noční můry.

„Nejvíc se soustředíme na děti, starají se o ně specialisté a proškolení asistenti. Dospělým obětem pomáháme porozumět, co se stalo, jak s nastalou situací pracovat, žít dál. Vysvětlujeme, že se do neštěstí nedostali vlastní vinou. Přírodní katastrofu není možné ovlivnit, prostě se stane,“ říká psycholog Emre Ozdil z ministerstva pro rodinu s tím, že časem by měli lidé přejít z dočasného ubytování do nového domu.

Obnova po zemětřesení se stala jednou z klíčových otázek prezidentských a parlamentních voleb 14. května. Ve venkovských oblastech provincie Gaziantep se právě předávají nově vystavěné domy. Díky podpoře tureckého prezidentského úřadu pro komunikaci je možné projít nespočet kontrol policie, armády a tajné služby, shromážděných kvůli cestě prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Osobně chce předat 14 nově postavených domů.

„Stát a úřad pro krizové záležitosti nám poskytly půdu, materiál a peníze. Zavázali jsme se bez nároku na odměnu vybudovat tzv. chytré domy,“ říká Sinan Yavuz, generální manažer stavební firmy. Podle něj je majitel společnosti staví jako projev filantropie. Zároveň je to příklad pro případné budoucí zakázky. Vše má být digitální, lidé budou moci sledovat svá zvířata i z pohodlí domova, vystavěno musí být za 75 dní.

„Cíl je dosáhnout soběstačnosti v zemědělství, představit moderní koncept zemědělství. Pomáháme rodinám, aby prodávaly své produkty přes internet do celého světa, vše je organické. Na osiva a krmivo pro ovce a krávy stát vynaložil miliony tureckých lir,“ pyšní se Fatma Sahinová, guvernátorka oblasti Gaziantep. Domy stojí ve stráni, pod ní se vrší připravené pytle se surovinami, trávu spásají ovce a krávy, opodál stojí zemědělské stroje včetně traktorů.

Od začátku výstavby zbrusu nové vesnice uběhlo 44 dní, některé domy jsou už dokončené i vevnitř. Jeden přebírají Okkes a Bike, kteří v kuchyni mezi krabicemi právě vaří čaj a připravují jídlo. „Žili jsme na předměstí Nurdagi, náš dům se zřítil. Jsme moc šťastní a děkujeme prezidentovi, že jsme tak brzy dostali nový domov,“ říká mladý pár a ukazuje zbrusu novou pračku.

Zhruba padesát metrů níže je připravené pódium, čtecí zařízení, pod ním několik řad k sezení a za nimi kovové zábrany. Tiskne se na ně několik stovek lidí, podporovatelů prezidentské strany AKP. Mávají vlajkami pod nadživotními obrazy stávající hlavy státu a Mustafy Kemala Atatürka. Všude heslo „Pravý muž v pravý čas“. Dav se dostává každou minutou čekání do stále většího varu. Jako by ho hecovalo momentálně dvouhodinové zpoždění jejich politického favorita.

„Slyšeli jsme, že toto je začátek, takže nevadí, že je tady čtrnáct domů. Doufáme v další. Každá země by s tím měla problém. Prvního dopadu jsme se zbavili. Jsem vděčný i za podporu ze zahraničí,“ říká Meh­met Donmet. Přijel za příbuznými z Kanady, při návštěvě ho stihlo zemětřesení a zůstal.

„Přišly jsme kvůli Erdoganovi, milujeme ho moc, protože nám dává vše, co potřebujeme. Naše domy nespadly, ale máme narušenou statiku a musí být strženy. Žijeme pět lidí v jednom stanu přes tři měsíce, ale to nevadí. Není místo pro opozici, budeme Erdogana bránit na smrt, nestará se o sebe, ale o lidi. Opozice znamená PKK a důležitější než naše bydlení je bezpečnost,“ dodávají ženy s dětmi stojící o kus dál (v Turecku je PKK zakázaná kurdská organizace, EU ji definuje jako teroristickou – pozn. Práva). Nato začínají skandovat jméno stávajícího prezidenta v hypnotické, chytlavé melodii.

Turecká opozice prezidenta Erdogana obviňuje, že nereaguje dostatečně, nestaví dost rychle, řada lidí žije ve stanech. Největší otázkou nadcházejících voleb ale je, jestli vůbec oběti zemětřesení budou volit. V kontejnerovém městě je to jasné: „Tady budou moci volit všichni, každý kontejner má přidělené své registrační číslo coby adresu,“ říká Nurbit z Úřadu pro mimořádné situace. Ostatní, žijící ve stanech, by ale měli jet do místa svého bydliště a registrace. Opozice v čele s republikánskou CHP slíbila vypravit na své náklady autobusy, po vládě ovšem také požaduje posílení dopravních spojů, včetně leteckých.

O tom, jak klíčové je, zdali budou moci lidé volit mimo své bydliště, svědčí pohled při cestách po nejvíce zasažených částech země. V provinciích Hatay i Gaziantep jsou mezi zbytky domů či vedle nich, případně poblíž už uklizených rumišť běžně vidět stany. Ukryti pod plachtovím s logem úřadu AFAD nebo zahraničních dárců z nich řada lidí vidí na místa, kde ještě nedávno žili.

Kvůli narušené statice škol vyššího stupně se lidé nebojí posílat děti do městských oblastí jen v Nurdagi. Jedním z řešení je mobilizace armády s podporou Severoatlantické aliance.

„Stany pro 1600 lidí jsme postavili ve spolupráci s NATO v polovině dubna. Celkem je tady 316 stanů. Osm studentů má k dispozici stan o 30 metrech čtverečních. Vše je podle nejvyšších aliančních standardů. Internátní škola funguje od pondělí do pátku, o víkendu děti pobývají u rodičů,“ popisuje plukovník Mustafa.

V některých stanech jsou jen lavice, židle a tabule. V jiných malířské stojany a obrazy z výuky výtvarné. Nechybějí kuchaři podávající kvalitní jídlo, obří jídelna, buňky s porcelánovými toaletami. Ubytování je na palandách, poněkud stísněné, vybavení charakteristické vojenskou strohostí.

Stanová internátní škola je kousek od dálnice, zhruba 25 kilometrů od města Iskenderun na březích Egejského moře v provincii Hatay. Její hlavní město Antakyi neboli starověkou Antiochii zemětřesení takřka srovnalo se zemí. V Antakyi žil zhruba stejný počet obyvatel jako v Brně. Celé centrum se ale proměnilo v rumiště.

Na březích řeky Orontes jsou stále vidět praskliny na silnici. Některé jsou široké přes metr. Centrální oblast ještě nedávno kypěla životem, ruch korzujících lidí se přeléval do obchodů a kaváren. Teď se vzpomínkami na nedávnou minulosti kontrastuje mrtvolné ticho.

Domy lemující promenádu kolem řeky buď spadly celé, nebo z nich zbyly pobořené ruiny. Všude jsou policisté a vojáci. Často legitimují kolemjdoucí. Vynucují omezení doby vycházení a zákaz vstupu na stále nebezpečná místa. Vzduch je těžký pachem sirnatých plynů, možná i z nevyproštěných obětí.

Z města zbyla v podstatě nepoškozená jen okrajová část postavená na skále poblíž jedné z nejstarších památek křesťanství – jeskynního kostela sv. Petra. Papež Pavel VI. prohlásil chrám vytesaný ve skále v období pronásledování stoupenců nového náboženství za poutní místo.

Sv. Petr měl na tomto místě, při šíření křesťanství v Antiochii v letech 29–40 po Kristu, založit komunitu, která se poprvé nazvala „křesťané“. Památka zůstala nedotčená, stejně jako okolní část města. Z okolí kostela se nabízí pohled na hrůzu kdysi krásného a živého města. Budovy, které zůstaly, lemují zbořeniště a řada stanů, kolem nichž si hrají děti.

Podobné štěstí v neštěstí mělo také místní Archeologické muzeum. Mozaiky v něm uschované patří mezi nejvzácnější památky od dob antiky, řeckého osídlení, Římské a Východořímské říše.

„Dorazila jsem bezprostředně po zemětřesení. Budova odolala otřesům, protože byla postavena v roce 2014 v souladu s doporučeními proti seizmické aktivitě. Okamžitě jsem zavolala do Ankary, přemístili jsme sem i jiné vzácné kusy historického dědictví lidstva,“ říká ředitelka muzea Ayse Ersoyová.

Stany stojí nicméně i na nádvoří Hatayského archeologického muzea. Sedm rodinných příslušníků zaměstnanců muzea zemřelo. Při procházce místem skrývajícím největší sbírku starověkých mozaik na světě prosvítá popraskanými zdmi denní světlo. Na zemi se povalují spadlé antické sloupy. Na mozaiky naštěstí – nejen pro světové kulturní dědictví – popadaly jen kartonové desky ze stropu.

U nedalekého mořského pobřeží kotví výsadková loď třídy TCG Bayraktar. Místo přepravy tanků a další vojenské techniky teď slouží jako nouzová nemocnice.

„Naše sesterská loď Sancaktar kotví o několik kilometrů jižněji se stejným posláním. Mise pomoci lidem stiženým přírodní katastrofou začala okamžitě po zemětřesení, kdy jsme obdrželi rozkaz. Máme tady operační sál, rentgen, ultrazvuk, sterilizační přístroje, mikroskopy, laboratoř, JIP o deseti lůžkách a vše další potřebné,“ popisuje kapitán Lütfü Sezgin.

Za vyloďovací rampou se nacházejí polní lůžka a zástěna s obrázky namalovanými dětmi v péči místních pediatrů. Na stěnách visí vojenské a státní symboly, včetně očí Mustafy Kemala Atatürka v nadživotní velkosti hned vedle jeho namalovaného obrazu. Na místě jsou někteří pacienti, kterým sestry zavádějí kapačky.

„Od zemětřesení jsme provedli zhruba třicet tisíc chirurgických operací. Na začátku se jednalo hlavně o lidi s ortopedickými zraněními a především děti. Zlomeniny, amputace odumřelých končetin kvůli přerušení cirkulace krve v důsledku zavalení pod troskami. Léčili jsme tady lidi, kteří nemohli nebo hlavně nechtěli do nemocnice ve strachu z dalších otřesů. Po měsíci se situace trochu uklidnila, sloužíme i nadále. Dokonce se nám zdařily dva porody. Domnívám se, že je to poprvé v námořní historii, kdy se narodilo dítě na válečné lodi. Rodiče první holčičku pojmenovali Gül neboli Růže, přezdívku dostala Bayraktar. Jsem šťastný, že žádný náš pacient neumřel,“ zakončuje lodní lékař Bariš.