Článek
Jens Gnisa, předseda Německého svazu soudců, si ten případ vybavuje do nejmenších podrobností. Albánská rodina si to měla podle rozhodnutí správního soudu namířit domů. Albánie je členským státem NATO, nezuří v ní občanská válka, neřádí teroristé, vyhýbají se jí přírodní katastrofy. Zůstává však chudobincem Evropy.
Deportace je iluzí
Pak však albánská matka onemocněla a lékař jí potvrdil, že návrat do vlasti zhorší její zdravotní stav. Příkaz k deportaci osmnáctileté dcery platil dál. „Nemohl být vykonán, protože demonstranti u Zemského soudu v Bielefeldu sedm hodin nepustili nikoho do budovy ani z ní, dokud bielefedská radnice neoznámila, že případ znovu prošetří,“ svěřil se týdeníku Der Spiegel.
Realita je drsná
Druhý den přinesl nové lékařské dobrozdání. Upozorňovalo, že matce se pronikavě přitíží, pokud jí úřady vezmou dceru. A výsledek? Rodina dosud neopustila Německo.
„Rozčiluje mě to. Stoupenci albánské rodiny se dopustili – a to úspěšně – trestně postižitelného nátlaku. Pokud jim to projde, budou i další blokovat soudce, pokud budou přesvědčeni, že soud rozhodl nesprávně. Třeba se jim nebude zamlouvat rozsudek pro vraha. Divíte se, že stát nedokáže se současnými směšně nízkými čísly provedených odsunů hnout z místa?“ ptá se soudce.
Za jednu z příčin Gnisa považuje nepřiměřenou moralizaci politiky: „Mnozí politici, církevní činitelé a novináři hlásají, že odsuny jsou něco zlého, zákeřného, nelidského. Na výroky justice neberou zřetel.“
Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) počítá s tím, že do posledního letošního dne by mělo být vráceno domů 485 tisíc neúspěšných žadatelů o azyl či jinou formu ochrany. Realita však vyhlíží úplně jinak: loni opustilo Spolkovou republiku 25 tisíc lidí, v letošním prvním pololetí 12 545.
„Pro právní stát je nepřijatelné, když úřední nařízení nebo rozsudky soudů zůstávají v 95 procentech bez důsledků. Neschopnost politiků zvládnout právní a administrativní následky migrační vlny přerůstá do druhé uprchlické krize,“ upozorňuje týdeník Focus.
Také Horst Seehofer, bavorský premiér a šéf CSU, nenahlíží na skutečný stav věcí růžovými brýlemi: „Deportace je iluzí. Toho, kdo vkročí na německou půdu, je prakticky nemožné z ní dostat.“
Aktivisté diktují úspěšně státu
Důvody bezmoci se různí. Ze 387 odsunů nezdařených od ledna do června na poslední chvíli jich 186 zkrachovalo kvůli násilí azylantů, často proti sobě samým.
V 61 případech cizinci onemocněli, ve 113 odmítly posádky letadel vzít na palubu násilně se chovající nedobrovolné pasažéry. Dalších 27 akcí ztroskotalo na tom, že země původu se ke svým rodákům otočila záda navzdory všem ujednáním.
Za deportace odpovídají jednotlivé spolkové země a zahraniční oddělení 680 měst a okresů. Některé spolkové země, v nichž vládnou sociální demokraté (SPD) a Zelení, aktivitou nepřekypují.
Berlínská zemská vláda, složená z SPD, Zelených a Levice, si do koaliční smlouvy vepsala cíl zabraňovat deportacím.
Helmut Markwort, zakladatel týdeníku Focus, hovoří o „průmyslu zabraňovačů deportací, který vzkvétá po celé zemi“. Tomuto odvětví se daří těžit z dramatických případů – kupříkladu když si policisté přijdou pro neúspěšné uchazeče o azyl do ubytoven v noci, protože přes den je nezastihnou.
„Aktivisté, právníci, spolky stojí nad státem. Svým skutečným vlivem překonávají u nás i ty nejdravější lobbisty,“ citovala televize RTL nejmenovaného policistu.
