Den v monasterii

Je prý výborný s "muri" nebo "bačarou", které mi hned strká před nos. Jsou to sladké rýžové kuličky těch nejpodivnějších barev a velikostí a různí se jen v množství obsaženého cukru. Ochutnávám a dávám si další šálek skvělého čaje. A je úplná tma a já jsem ztracená. Ztracená v kopcích Darjeelingu.

Najednou se objevují dva mniši. Zřejmě Tibeťané, ve věku asi kolem dvaceti let. Hlasitě si něco povídají a smějí se, až se jim celý háv i s modlitební šňůrou korálků chvěje. Mají na sobě purpurovou kutnu s kapucí, která i jen na pohled hřeje a přitahuje oči a srdce neznámých. Ptám se jich na cestu k domu rodiny, u které zůstávám. Brzy mě přesvědčují, že tma je v darjeelingském putování největším nepřítelem a já se s nimi vydávám k jejich klášteru. Každý poutník je jim v jejich buddhistické monasterii hostem. Učení Buddhovo jim přece nakazuje ochraňovat život a být štědrým.

Asi po dvaceti minutách vidím Bhutia Busta Gompu. Leží v samém středu údolí, ozářená světýlky domků nad ní. Není nijak velká, ale mistři buddhistických maleb si dali záležet - hraje všemi barvami a její štíty zdobí nejkrásnější draci, jaké jsem kdy viděla. Starší mnich dvakrát zaťuká železným klepadlem na dřevěná vrata. Otevřít nám přichází asi osmdesátiletý mnich - vysoký asi metr padesát, vrásčitou tvář osvětlují poslední dva zbývající zuby... To mu ale na autoritě neubírá - hned všichni tři dostáváme slovní výprask: "Kde jste byli tak dlouho? V noci (spíše hned po páté hodině) je zakázáno vycházet - tento čas v Indii obecně patří rodinnému krbu!"

Za trest jsme odsouzeni k noci strávené ve studené modlitební síni, bez večeře. Je nám zima, ale klikaté a dlouhé cesty naše nohy unavily, a tak si leháme na k sobě složená modlitební klekátka. Jeden z mnichů mě přikrývá kutnou, která zbyla. Jediná svíčka dohořívá a osvěcuje oltář Buddhy v nadlidské velikosti a nepopsatelně jasných barvách. Jeho oči na nás spočívají a jakoby říkaly: "Příčinou vašeho nočního utrpení je vaše nevědomost, kdo by zůstával po setmění venku?"

Probouzí mě něčí ruka cloumající mou nohou. Sedám si, rozhlížím se a: "Co to?" Celá síň je osvícena červenými lampami a asi deset mladých mnichů se na nás mračí. Jsou čtyři hodiny ráno, čas modliteb a meditace a my si klidně spíme na jejich klekátkách! Abychom všechno odčinili, dostáváme dřevěné korálky, a zatímco se mniši modlí a zpívají modlitební písně, my za každou modlitbu navlékáme korálek a že jich je! Tři dlouhé náhrdelníky předáváme nejstaršímu mnichovi. Ten jen pozdvihne obočí: "Tak to by už stačilo. Máte hlad?"

Vycházíme ven a slunce nás udeří do očí. Je sedm hodin ráno a slunce se začíná protahovat a to samé nakazuje i nám. Mniši dělají pár dřepů a kliků a mně nezbývá nic jiného, než se k nim přidat.

V malé kuchyňce je uprostřed ohniště, na kterém maličký mnich připravuje ve velkém kotlíku čaj. Je mu asi dvanáct let a jako na nejmladšího na něj zbyly kuchařské povinnosti. V monasterii je od svých sedmi let. Zatímco se čaj vaří, připravuje tibetský chleba. Sundá kotlík a nad oheň si připevní velkou černou pánev. Hodí na ni těsto, to se brzy vyboulí a chlebová placka je hotová. Do malých hliněných rendlíků nalije trochu husté luskové polévky "ahafe". Mniši přicházejí v dobré náladě, stále si pozpěvujíce. Sedáme si na zem na dvorku před monasterií. Slunce nám přeje dobrou chuť k jídlu i práci do nového dne.

Po snídani se mniši rozbíhají po svém. Dva dokončují malbu Buddhy v modlitební síni, další vytesávají jeho sochu z kamene a zbytek jde do města dokoupit zásoby.

Oběd tentokrát vařím já. Ve sklípku nenacházím nic jiného než pytel s rýží. Za monasterií je ale malá zahrádka a na té spousta zeleniny. A tak nad ohněm v hrnci vařím kila a kila rýže s hráškem a poprvé se pokouším o indický "dal" z mrkve a hrachu a čočky a květáku. Na hliněné tácy každému nakládám jídlo a mniši se na mě tajemně usmívají. Po jídle se modlí, abych se dokázala přidržovat ve svém životě absolutní pravdy (drahmy) a vytvářela tak osvícenou společnost (sanghu), do které mě nyní přijímají a nazývají svou sestrou. Jsou čtyři hodiny odpoledne, když celý malý rituál končí a já se s každým mnichem loučím úklonou. Starý mnich mi beze slov podává jedny z modlitebních korálů, které tvoří náramek. Ten pro mě odpoledne s modlitbou za každý korálek navlékal on. Bude mě chránit na cestě životem, před zlými myšlenkami i lidmi.

Stoupám do městských bran Darjeelingu a údolím se line píseň "I feel good," kterou si mniši pouští k práci. Cítí se dobře a já s nimi. Můj náramek mě na zápěstí hřeje a já si říkám: "Roli "vařiče" jsem už zvládla, v příštím převtělení mě možná pustí až k malbám."