Češi vezli pomoc, málem je zasáhly ruské rakety

Společně se navíc na Ukrajině rozhodli, že se z týlového města Dněpr zpět na frontu do 250 kilometrů vzdáleného Kramatorsku pokusí převézt sanitku, s jejímž řízením napravo neměli, na rozdíl od jednoho ze zlínských řidičů, místní lidé žádné zkušenosti. Při sobotním přejezdu k  bojové frontě ale dodávce vypověděl službu několikrát opravovaný motor.

(Kramatorsk - od našeho zvláštního zpravodaje)

Už když jsme před šestou ráno chtěli vyjíždět, museli jsme se vracet pro klíček od sanitky do bytu, kde jsme spali. Pak si jeden z nás nechal kafe na střeše jednoho osobního auta na sídlišti. A když jsme přesto se sanitkou vyjeli, rozbil se motor. „Někdo asi skutečně nechtěl, abychom přijeli do Kramatorsku na čas. Rozhodla vyšší moc,“ shodli jsme se s Jiřím Linkou, který má za sebou množství podobných výjezdů z Česka se zlínskou humanitární organizací Iniciativa Vlny solidarity.

K frontě do Kramatorsku jsme tak dorazili několik desítek minut po ruských raketových útocích. ,,Буває. Stává se. Sanitka měla už něco za sebou. Ale nakonec je dobře, že to takto dopadlo. Ta hodina a půl, kdy jsme museli nepojízdnou sanitku převézt do servisu, nás ochránila před výbuchy ruských raket. Měli jsme štěstí v neštěstí,“ potvrdil Roman, ukrajinský zprostředkovatel zlínské humanitární pomoci a náš společník při cestě z Dnipra do Kramatorsku a zpět.

Na Kramatorsk v den našeho příjezdu dopadlo osm raket. Rusové se podle místních snažili zasáhnout podnik vyrábějící vojenské vybavení. Každou chvíli nad městem zněly sirény oznamující přelet rakety či dronu. V sousední Kosťantynivce navíc měli obyvatelé v živé paměti týden starý zásah ruské rakety do místního supermarketu, v jehož troskách zahynulo nejméně 14 lidí a dalších 43 utrpělo zranění.

Při téměř dva tisíce kilometrů dlouhé cestě ze Zlína do Kramatorsku jsme převáželi elektrocentrály, průmyslový hnětač těsta, několik lednic s mrazničkami a desítku lůžek i matrací s nemocničními skříňkami. Poslední tři jmenované potřebné věci jsme ale z Kramatorsku nakonec přemístili přímo do jedné z nemocnic, která se nachází vzdušnou čarou jen necelých deset kilometrů od bojové fronty. „Bylo to lepší, nemuseli jsme náklad vykládat do skladu, aby jej pak někdo zase nakládal a měl s tím víc práce,“ vysvětlil Jiří.

Už když jsme se dostali do oblasti Donbasu, daleko před linií fronty jsme si raději vypnuli mobilní telefony s českými SIM kartami. „Pro ruské síly a jejich techniku jsou exotická telefonní čísla lákavým cílem,“ vysvětlil Roman.

„Ta lůžka jsou pro nás více než cenná. Denně k nám vojenské i civilní sanitky vozí množství zraněných. Nejde ale jen o počet postelí, ale hlavně o to, že jsou mechanická. Vypadává tu proud a elektrická polohovací lůžka tu jsou mnohdy nepoužitelná. Proto jsme rádi za takový dar. Díky, Česko,“ řekla nám jedna z lékařek při přebírání daru. Postele pocházejí z Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně, která je vyřazovala a nahradila modernějšími.

Naše duo muselo s humanitární pomocí na východě Ukrajiny překonat množství kontrolních checkpointů, které hlídali ukrajinští vojáci a policisté. Čím blíž jsme byli Kramatorsku, tím ostražitější byly kontroly. V blízkosti Kramatorsku nás pouštěli dál až po vysvětlení, co tak blízko u fronty posádka s českou státní poznávací značkou vlastně pohledává.

„Děkujeme za pomoc. A hodně štěstí, je tu potřeba,“ uvedl s unavenou vážnou tváří ukrajinský voják. Obdobných gest se nám dočkalo i na dalších stanovištích.

„Nezapomínáte na nás, a toho si tu považujeme nejvíc. Nejhorší by bylo zůstat na ruskou invazi sami. Rusové by se na Ukrajině ale nezastavili. Chtějí stále víc. Nezáleží jim na zničených lidských životech,“ přiblížil v dodávce náš již zmíněný průvodce Roman. Sám bojovat kvůli zdravotním problémům nemůže. Utíkat před válkou ovšem nehodlá, a tak se snaží pomáhat se zajišťováním potřebného vybavení pro vojáky i obyvatele válkou zasažených oblastí, kteří nemají kam jít.

Kramatorsk je střediskovým průmyslovým městem na Donbasu. Před válkou měl přes 157 tisíc obyvatel, sousední Kosťantynivka téměř sedmdesát tisíc. V těchto dnech jsou ale ulice přes den vylidněné. A mnoho lidí, převážně mladých, odešlo do bezpečnějších oblastí. Zůstali především starší lidé a množství vojáků, kteří si v Kramatorsku pronajímají byty. Rusové jsou totiž za blízkým kopcem v patnáct kilometrů vzdáleném městě Bachmut.

„Lidé zde chodí jen do práce a domů. Žádné větší procházky po městě. Ani školy nefungují. Když nejsou prázdniny, děti se učí přes internet,“ vysvětlil Roman.

Jak velký kontrast s Dniprem, odkud nás Roman doprovázel. Před válkou téměř milionové město je stále plné života. Lidé v páteční večer, den před přejezdem zlínské humanitární mise z metropole do Kramatorsku kolem řeky Dněpr, seděli na lavičkách, hlasitě se bavili v restauracích, kde hrála živá hudba.

Sirény oznamující nebezpečí při raketovém nebo dronovém útoku, které se i v Dnipru ozývají několikrát denně, místní nenechávají v klidu, ale zároveň už jsou i proti těmto zvukům spíše imunní. „Snažíme se žít a věříme ve vítězství,“ vysvětlila mladší žena z Dnipra v restauraci pojmenované Česká pivovarna. Na čepu se nabízelo místní pivo Stargorod.