Více než padesátiletá vláda Asadovy rodiny v Sýrii skončila útěkem

Hafíz Asad rychle konsolidoval moc do svých rukou. Klíčové posty obsadili jeho příbuzní a elita z řad šíitských alávitů. U moci zůstal i po jomkipurské válce v roce 1973, kdy se Izrael stal terčem útoku Egypta a Sýrie, které byly podporovány dalšími arabskými zeměmi, přestože se izraelské tanky dostaly do blízkosti Damašku.

Sekulární Asadův režim od konce sedmdesátých let čelil tvrdému tlaku ze strany Muslimského bratrstva. Jeho povstání ve města Hamá nechal v roce 1982 brutálně potlačit. Za jeho vlády také Sýrie zasáhla do občanské války v Libanonu a jeho část okupovala až do roku 2006.

Právě Hafíz Asad začal Sýrii kromě SSSR a pak Ruska postupně orientovat na Írán.

Když Hafíz Asad v roce 2000 zemřel, byl zvolen prezidentem jeho syn Bašár. Za jeho vlády mohl Írán přes Sýrii vyzbrojovat Hizballáh, který v roce 2006 svedl válku s Izraelem.

I Sýrii v roce 2011 zasáhly protesty během tzv. arabského jara, které přerostly v občanskou válku. Rusko zabránilo přímé vojenské intervenci, jaká byla podniknuta v Libyi. Ani to však nevedlo ke klidu. Do konfliktu se postupně zapojily různé regionální a zahraniční síly. Turecko a Západ vyzbrojovaly protiasadovské skupiny, mezi nimiž nakonec převládly islamistické teroristické odnože al-Káidy, a to Islámský stát a Fronta an-Nusrá.

Asad pod tlakem nasadil proti vzbouřencům chemické zbraně. Mezinárodní zásah proti Sýrii ale odvrátilo Rusko, které vyjednalo, že se Damašek zřekne chemických zbraní.

Tísněnému Asadovu režimu pomáhal Hizballáh a přes něj i Írán. V roce 2015 se do občanské války zapojilo Rusko, což zvrátilo poměr sil. V té době syrská vláda kontrolovala jen třetinu území země. Západ postupně přestal vzbouřenecké skupiny podporovat, když se ukázalo, že jim zcela dominují islamisté. Ti v Sýrii využili mocenského vakua a  obsadili rozsáhlá území. Islámský stát v roce 2014 na části Iráku a Sýrie vyhlásil chalífát.

Do konfliktu se zapojili i Kurdové, kteří se postavili Islámskému státu a ovládli sever Sýrie. Těch se zase obávalo Turecko, které proti nim podporovalo islamisty.

Válka si podle odhadů vyžádala kolem 600 tisíc lidských životů, přibližně polovinu mrtvých tvoří civilisté. Dalších téměř 12 milionů obyvatel, což je více než polovina předválečné populace, většinou trvale opustilo své domovy. Z nich na šest milionů uprchlo do zahraničí, přes tři miliony do Turecka a milion a půl do Libanonu. Další statisíce mířily do Evropy, což vyvolalo v polovině minulé dekády migrační krizi. Podle OSN způsobila občanská válka největší migrační vlnu od druhé světové války.

Islámský stát byl poražen v roce 2019, kdy ztratil poslední území po svou kontrolou. Nejrůznější rebelové dostali možnost odejít do provincie Idlíb, která zůstala baštou rebelů, když syrská armáda s pomocí ruské, ruských žoldnéřů i bojovníků Hizballáhu postupně dobývala klíčová území, zejména okolí Damašku a Aleppo, o které se bojovalo čtyři roky, než se je podařilo vládním silám na konci roku 2016 ovládnout. Město utrpělo ohromné škody, poničeny byly i památky. S ruskou pomocí se podařilo osvobodit i historickou Palmýru, kterou poničil Islámský stát, jenž odpaloval antické budovy.

Před propuknutím aktuálního povstání kontrolovala vláda asi dvě třetiny území. Necelá čtvrtina byla pod kontrolou Kurdů. Pás podél hranic ovládala Turky řízená Syrská národní armáda. Turecko také umožňovalo rebelům ze skupiny Hajját Tahrír aš-Šám, jež vznikla z Fronty an-Nusrá, kontrolovat část provincie Idlíb.

Situace v zemi se na konci minulé dekády uklidnila a působila stabilně, pouze Turecko opakovaně napadlo sever Sýrie s cílem vytlačit z něj Kurdy. Asadovy síly se zase potýkaly s rostoucí aktivitou příslušníků Islámského státu. V posledních letech Sýrie čelila desítkám izraelských náletů, který v zemi útočily na pozice íránských revolučních gard a zásobovací cesty Hizballáhu.