Válka mezi Izraelem a Hamásem se hodí více stranám, říká analytik

Aktérů, kterým konflikt slouží, je v tuto chvíli více a jsou z různých, řekl bych dokonce antagonistických stran. Ano, tím, kdo současný konflikt spustil, je Hamás, ale když se ptáte „kdo za to může“, tak odpovím, že Írán, Spojené státy a koneckonců i Evropská unie.

Íránské špičky nyní vnímají, že ve Washingtonu je u moci skupina, která je k němu smířlivější než předchozí administrativa a současně si chce postavit svůj dějinný pomník, že dosáhla mírové dohody s Íránem. Írán toho ostatně začal využívat a nyní se chová asertivněji jak v Adenském zálivu, tak v pásmu Gazy. Američané již odstoupili od příliš jednostranného trumpovského postoje vůči Palestincům a opět jim zasílají peníze. Ale přešli do druhého extrému, od palestinské reprezentace za to nic nechtějí.

Víte, my říkáme podpora Palestincům, ale ti Palestinci, které vídáte na ulicích a kteří na tom skutečně nejsou dobře, ti z této podpory nevidí nic. Naopak palestinské špičky - jedno zda z Hamásu nebo Fatahu - to jsou dnes neuvěřitelně bohatí lidé, i na naše „západní“ poměry.

V USA je v tuto chvíli možná zajímavější postavou než prezident Joe Biden ministr zahraničí Antony Blinken, který je jedním z architektů tragické dohody o íránském jaderném programu za prezidenta Obamy v roce 2015. Tato dohoda byla pro Írán velice výhodná, uvolnila mu ohromné množství peněz, které okamžitě investoval do podpory šíitských povstalců na různých místech Blízkého východu.

Administrativa Donalda Trumpa, tuto dohodu vypověděla a výsledek se dostavil vcelku rychle. Například konflikt v Jemenu, který je ve skutečnosti proxy válkou Íránu proti Saúdské Arábii, začal slábnout. Stejně tak na linii s Izraelem, ať už v Libanonu, kde operuje Hizballáh, nebo v Gaze, kde vládne Hamás, docházelo k celkovému uklidnění, protože docházely peníze: od Íránu, z USA, ale přísun peněz uzavřely i bohaté ropné monarchie.

Z mého pohledu je nepřímým viníkem i Evropská unie, která je schopná peníze posílat na cokoli, aniž by nad jejich skutečným využitím měla kontrolu. Sice pochybuji, že na palestinských útočných tunelech jsou populární cedulky „postaveno s podporou EU“, ale i tak se domnívám, že na tom, co dnes děje, máme bohužel nemalou zásluhu i my, Evropané.

Pro Hamás je to vlastně jedna velká reklama pro fundraisingovou kampaň, kdy ukáže, že tu je, a řekne „potřebuji víc peněz na boj se sionistickým nepřítelem“. Svým způsobem pomůže i Fatahu, protože v plánovaných volbách neměl Mahmúd Abbás naději na dobrý výsledek. A vypuknutí konfliktu je výborná záminka pro další nekonečné odkládání palestinských voleb, takže bude moci vládnout další roky.

Abbásovo vládnutí se prakticky už omezuje jen na jeho prezidentský palác, ale dokud donátoři z Evropy posílají peníze, tak je každý den dobrý. Ostatně podívejte se, v jakém bohatství zemřel Jásir Arafat. Jediný, kdo to odnáší, jsou prostí Palestinci, kteří tam žijí.

Ale vidím zde ještě jeden faktor, který zřejmě vznikl spontánně a v evropských médiích se o něm nepsalo. Posledních šest měsíců se na sociálních sítích, jako je například TikTok, objevovaly záběry, jak palestinská omladina napadá Židy. A trumfovali se, kdo má zajímavější video typu bouchl jsem si do Žida. Intenzita těchto útoků se časem stupňovala. Je jen otázka, jestli to bylo skutečně živelné, nebo řízené nějakou organizací, jako je Hamás.

Aktuální boje nezačaly střílením raket, ale výtržnostmi u Lví brány v Jeruzalémě. Ale v našem euroatlantickém prostoru to je prezentováno, že zde jsou dvě strany, které mají stejné zásluhy na tom, že konflikt propukl. V českých médiích dokonce čtu, že vše vzniklo, protože chtěl Izrael vystěhovat desítky rodin (z domů ve východojeruzalémské čtvrti Šajch Darrách - pozn. red.), ale to není pravda.

Oblast, o které mluvíme, byla téměř dva tisíce let známá jako Šimon Hatzadik a byla většinově obydlená Židy. Nicméně v roce 1948 během první izraelsko-arabské války byli její obyvatelé dílem vyhnáni, dílem vyvražděni Arabskou legií, mimochodem pod přímým velením britských důstojníků. Tyto domy historicky patřily židovským majitelům a nebýt tragických událostí roku 1948, nedošlo by ke změně.

Izraelské soudy, tuto problematiku řešily řadu let a v některých případech již padly rozsudky. Nyní se jednalo o to, že se čtyři arabské rodiny odmítly vystěhovat a ani nechtěly platit nájem. To aby občanskoprávní spor řešil okolní svět, je něco nevídaného a je znát, že jde pouze o záminku.

Myslím si, že v Izraeli takto intenzivní boje nevyhovují nikomu. Je to střet, který by nastal, ale pro Izrael to není konflikt, který by měl nastat teď. Člověk by si řekl, že to může vyhovovat straně Likud a premiérovi Benjaminovi Netanjahuovi, protože vypukl v okamžiku, kdy to vypadalo, že opozice konečně dostane příležitost složit vládu. Netanjahu se z toho bude snažit politicky těžit, ale nyní kdy se změnilo obsazení Bílého domu, se nedomnívám, že teď je pro Izrael vhodná doba pro válku v Gaze.

Izrael potřebuje prioritně řešit Írán a íránský jaderný program, který pro něj představuje skutečně existenční nebezpečí. Izrael taky potřebuje řešit vztahy s bohatými arabskými zeměmi, v čemž se mu začínalo dařit a vypadalo to, že by mohlo dojít i k normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií, což by bylo pro celý region zásadní. Ale v důsledku toho, co se nyní děje v Gaze, to padá. To vyhovuje Íránu a možná i Turecku.

Válka se nehodí ani Americe, která má jiné starosti doma, v jiho- a východočínském moři i na dalších místech. Ale Amerika projevila změnu postoje a projevila relativní slabost. V arabském světě pořád platí, že si můžete dovolit téměř cokoli, ale nesmíte ztratit tvář. A Amerika ji tam ztrácí dennodenně. Celé arabské jaro byl jeden veliký omyl. Hillary Clintonová, nebo Madeleine Albrightová jsou stále prezentovány jako velké političky, ale tyto dámy zdevastovaly americkou zahraniční politiku na Balkáně, ve východní Evropě a na Blízkém východě jako nikdo před nimi.

Nemůžeme se divit egyptskému prezidentovi Abdaláhovi Sísímu, že hledá podporu na všech stranách, že diverzifikuje nákupy zbraní, nakupuje je od Rusů i od Francouzů, protože Američanům se z jeho pohledu nedá věřit. Bez mrknutí oka obětovali Husního Mubáraka, který pro ně byl třicet let klíčový spojenec a kývl skoro na všechno, co po něm chtěli. A ze dne na den ho odepsali a předhodili ho Muslimskému bratrstvu.

Změna v politice k Íránu destabilizovala situaci amerických spojenců v oblasti Perského zálivu. Ukazuje se, že není jednoduché být spojencem Spojených států na Blízkém východě, protože nevíte dne ani hodiny, kdy jste ještě vážený spojenec, nebo nechtěné závaží.

Turecko má hluboké ekonomické problémy. Nyní má (turecký prezident) Erdogan možnost odvést pozornost od ekonomiky a halasně se prezentovat jako ochránce Palestinců. Současně se vymezí vůči Saúdům, kteří zatím ke konfliktu zachovávají střízlivý přístup.

Vlastně máte pravdu. Pro něj je to vždy vítězství, protože demokracii pokaždé ujíždí vlak v propagandě. Když se podíváte, jak pokrývala evropská média dění v Československém pohraničí v roce 1938, jak se podařilo vytvořit v Británii a ve Francii dojem, že Češi jsou zlotřilí. Na jedné straně československá armáda. Na druhé straně němečtí civilisté prchající do bezpečí Říše. Když se podíváte na zpravodajství z Gazy, vidíte, že je pečlivě inscenované. Propagandisticky to bude vždy pro Hamás vítězství.

Ano, porážka bude omluvitelná. A Hamás bude opět příjemcem pomoci. Sejde se dárcovská konference, která sice nakonec pošle něco jiného, ale nějaké peníze přijdou. Ukáže Íránu a Turecku „my jsme schopni Židům pustit žilou, pošlete nám peníze na zbraně“. Pak svět zaplaví fotografie - podívejte chudáci děti, Ameriko a EU pošlete peníze.

Hamásu se také podařilo vrazit klín do normalizace vztahů na Blízkém východě. Hrozilo a ještě hrozí nejen, že dojde k přesunu izraelských technologií do sunnitských zemí, což Írán oslabí, ale že mezi nimi nastartuje obchodní výměna. A pokud lidé mezi sebou obchodují, poznají se, ztratí řadu vzájemných předsudků a mají menší chuť se vzájemně mlátit po hlavách.

Až Izrael podle jeho názoru dostatečně naruší teroristickou infrastrukturu v pásmu Gazy. Myslím si, ale že aby došlo k opravdu významnému oslabení Hamásu, muselo by dojít k pozemní operaci. Nicméně pozemní operace v jakémkoli urbanizovaném prostoru je velice náročná a vítězství extrémně drahé, jak na lidské oběti, tak na techniku. Už to nemůžete udělat tak jako v druhé světové válce, kdy přiletěly bombardéry a srovnaly město se zemí nebo ho rozstřílely z děl. To s vojenskými právníky a novináři v zádech nejde. Bude to náročné na lidské ztráty, na které je Izrael citlivý. Dnes s odstupem let se ukazuje se, že i když byl Ariel Šaron velký stratég, tak vyklizení Gazy byla chyba.