Teroristé si zamilovali „podzemní ementál“

Tunely a podzemní skrýše si doslova zamiloval nejen Tálibán, ale později i Islámský stát a nyní Hamás. Přičemž s válčením v takových podmínkách si dnes nevědí moc rady ani ty nejvyspělejší země. To po celém světě se zájmem sledují militantní a kriminální skupiny, odhodlané udělat vše, aby státy a jejich bezpečnostní složky dokázaly položit na lopatky.

Když krátce po teroristických útocích al-Káidy na Spojené státy vpadly západní armády na podzim roku 2001 do Afghánistánu, aby vymýtily tamní výcvikové tábory, odehrály se ty nejtěžší boje pod povrchem. Ustupující místní bojovníci se stáhli do jeskynního komplexu Tora Bora v horách na hranicích s Pákistánem, kde dokázali čelit zdrcujícím leteckým úderům a vyhnout se přímému střetu se silnějším soupeřem.

Tamní úkryty, propojené sítí tunelů a opatřené větracími šachtami, muničními sklady i ubikacemi pro tisíc mužů, se podařilo dobýt až po týdnu urputných bojů jen díky tomu, že předtím celý komplex měsíc zasypávaly pumy z amerických bombardérů B-52.

Přesto na spojence čekalo zkraje roku 2002 další překvapení, když během operace Anakonda pronásledovali zbytky Tálibánu a al-Káidy v afghánské provincii Chóst a museli svést tvrdou bitvu v okolí výcvikového tábora Zhawar Kili, kde byly v jeskyních propojených sedmdesáti tunely ukryty mimo jiné i hotel, mešita, garáže, dílny a těžká vojenská technika. Aby uspěli, museli zaskočení Američané nakonec nasadit termobarické bomby – až ony dokázaly podzemní prostory nasytit hořlavým aerosolem, jehož exploze vykonala dílo zkázy.

Ani tak se ale Usámu bin Ládina tehdy dopadnout nepodařilo – dávno předtím si už stihl vybudovat podpovrchové ústupové cesty do Pákistánu. Před Američany byl vždy o krok napřed, terén důvěrně znal už z dob, kdy zde jako mladík v roce 1987 po boku afghánských mudžahedínů vybojoval bitvu proti sovětské armádě, a stal se tak jakýmsi arabským Che Guevarou.

Taktika boje pod zemí i příslušná infrastruktura se v regionu dědí. Tálibán a al-Káida tak ve střetu s Američany jen vycizelovaly úspěšnou partyzánskou válku, kterou před nimi provozovali mudžáhidové proti Sovětům (1979–1989). Jak píše válečný historik Mir Bahmanyar v knize Jeskyně Afghánistánu 1979–2004, byly tunely a zavlažovací kanály soustavně využívány k utajeným přesunům, ukrývání zbraní a překvapivým útokům ze zálohy.

Podstatné pro bin Ládinův souboj se Spojenými státy bylo, že do těchto míst již za protisovětského džihádu coby syn majitele největší saúdskoarabské stavební firmy dovezl buldozery a bagry, aby zbudoval podzemní komplexy. Stejně jako předtím Britové na západní frontě první světové války zaúkolovali důlní inženýry, aby poddolovali německé zákopy, také bin Ládin a jemu podobní čerpali expertizu z civilního sektoru.

A jak se dnes technologie hloubení tunelů zlevňují, povstalci i organizovaný zločin se skrývají pod zem stále častěji. Mohli se o tom přesvědčit například Francouzi, když dostali výprask v Mali poté, co tam v roce 2013 intervenovali, aby potlačili povstání o nezávislost usilujících Tuaregů.

Jejich Národní hnutí za osvobození Azavadu se tehdy propojilo s islamisty v Maghrebu, za násobky běžné mzdy zaplatilo lokální kopáče a na hornatém severu země se ukrylo do jeskyní a tunelů vybavených slunečními elektrárnami i zahrádkami pro pěstování potravin. Odtud pak podnikalo překvapivé útoky a frustrované Francouze nutilo zas a znovu obsazovat území, o nichž soudili, že je již kontrolují…

Afghánský a malijský příběh ukazují, jak se dnes nestátním aktérům daří vzdorovat velmocím: za hloubení tunelů utratí o dost méně, než kolik musejí pravidelné armády vynaložit na jejich ničení. Ty navíc ztrácejí přehled o pohybech nepřítele a jsou nuceny vést boje prakticky naslepo. Početní převaha tak rázem ztrácí na důležitosti, stejně jako drahé vybavení, které se pod zemí nemůže uplatnit. Pokud se státy odhodlají za nepřítelem sestoupit, z asymetrického konfliktu se rázem stává vyrovnaný. Ke slovu se v podzemí dostanou nanejvýš jednoduché lehké zbraně, kterými ovšem disponují i povstalci. Velmoci jsou pak nuceny k bojům muže proti muži, čemuž se ve snaze eliminovat lidské ztráty obvykle vyhýbají. Zatímco navíc povstalci v tunelech a jeskyních válčí na vlastní půdě, vojáci bloudí a nezřídka pálí do vlastních řad, protože jim nefungují navigační systémy.

Situace se pak ještě zhorší, když bojůvky začnou kombinovat válčení pod zemí s bitvami ve městech, kde tunely záměrně hloubí pod civilní infrastrukturou. Přesně takový postup volil nejen Islámský stát v Mosulu, ale nyní i Hamás v Gaze. Samozřejmě přitom počítá s mezinárodním veřejným míněním, které po armádách žádá ohledy na civilisty, zatímco teroristům prakticky nic nebrání v tom, aby si z nich dělali živé štíty.

Příběh Hamásu podle izraelské politoložky Daphné Richemond-Barakové a její pionýrské knihy Válčení v podzemí (2018) demonstruje, jak učenliví lotři umějí být. První přeshraniční tunely mezi Gazou a Sinajským poloostrovem se totiž ve městě Rafáh a jeho okolí objevily už záhy po podpisu mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem v roce 1979. Tehdy však ještě nepředstavovaly bezpečnostní hrozbu – sloužily výhradně k pašování spotřebního zboží. Teprve po stažení izraelské armády z Gazy zabral v roce 2005 pašerákům jejich infrastrukturu Hamás a učinil z ní svůj klíčový byznysový nástroj. Zdaněním tunelů obstarávajících 60 procent importu do Gazy získával pětinu rozpočtu a využívat jich začal také k mohutnému zbrojení.

V letech 2008–2009 se pak síť tunelů poprvé stala součástí bojů v městských aglomeracích. To když ji Hamás úspěšně použil k ukrývání arzenálu, přesouvání bojovníků a překvapivým úderům na izraelskou armádu, která se do Gazy vrátila i proto, že tunely nebyla schopna zničit ze vzduchu.

Během operace Pilíř obrany se proto Izrael v roce 2012 kromě zabití velitele Hamásu Ahmada Džabarího zaměřil i na likvidaci asi 140 tunelů. A byl šokován, když časem objevil mimo jiné také kilometrový koridor z města Chán Júnis až ke kibucu Ejn ha-Šloša – dosud nejsofistikovanější zařízení, opatřené kolejnicemi, elektrickými rozvody a betonovými výztuhami, leželo několik desítek metrů pod zemí. Množství šachet a východů naznačovalo, že ho Hamás hloubil minimálně rok s cílem zaútočit na Izrael. Po této zkušenosti židovský stát tunely definitivně vyhodnotil jako velmi závažnou hrozbu. A uvědomil si, že Hamás jich může využít nejen k útokům na armádu, ale i na civilisty…

Jak Radě OSN pro lidská práva řekli během výpovědí v roce 2015 Izraelci žijící blízko Gazy, jejich strach vyvěral z toho, že z tunelů mohli teroristé zaútočit prakticky kdekoliv a kdykoliv: „Svým způsobem jsou tunely děsivější než rakety, protože nedostaneme varování.“ Někteří proto dokonce zakázali dětem chodit ven. Další své trauma vyjádřili takto: „Když je klid, bojíme se ještě víc, protože nevíme, zda něco nepřijde z podzemí.“ Že nešlo o plané obavy, dokládá operace Ochranné ostří, kterou Izrael zahájil v roce 2014 – po únosu a vraždě tří izraelských chlapců se tehdy odvetné bombardování soustředilo právě na tunely. A to z obav, aby se podobný teror neopakoval. Mohutnou pozemní operaci pak Tel Aviv spustil až ve chvíli, kdy se přesto bojovníci Hamásu pokusili tunelem znovu dostat do kibucu Súfa. Izraelští vojáci se ovšem museli po celou dobu vyrovnávat s řadou bleskových protiútoků ze zálohy, po nichž povstalci rychle mizeli v podzemí, a to šachtami maskovanými v nemocnicích, mešitách či soukromých bytech.

Navzdory všem minulým izraelským snahám je dnes Pásmo Gazy poddolované jako ementál. Četná svědectví Palestinců hovoří o tom, jak se jim kvůli vibracím doma třese nádobí a v noci nemohou spát, protože je ruší hluk vrtných souprav kdesi v podzemí. Obávají se, že nekonečná série válek nakonec zničí jejich domovy a dost možná i životy prostě proto, že se Hamás rozhodl vyvrtat tunel nebo vyhloubit odpalovací rampu právě pod jejich čtvrtí.

Aktuální izraelská vojenská doktrína říká, že je třeba palestinské civilisty bombardováním pokárat za to, že se proti Hamásu důrazně nevymezili. A přimět je, aby se od něj odvrátili. Její výsledky jsou ale katastrofální: Gaza je dnes prakticky srovnaná se zemí, zatímco infrastruktura Hamásu umístěná hluboko pod povrchem zůstává zřejmě nepoškozena…

Každopádně ale platí, že bez likvidace labyrintu budovaného pod Gazou od roku 2005 není možné, aby nad pásmem kdokoli převzal kontrolu. Nebude toho schopna ani izraelská armáda, ani Palestinská samospráva Mahmúda Abbáse, a už vůbec by to nezmohly modré přilby pod hlavičkou OSN. Nikdo totiž nebude schopen garantovat, že povstalci z Gazy znovu nezaútočí na Egypt, Izrael, případně kohokoli – jen aby ukázali, že nastolit v regionu bezpečí není dnes schopen vůbec nikdo.