Temné svědectví reportérek Novinek v Sýrii: Zhroucená země

(exkluzivně od našich spolupracovnic v Sýrii)

Je to měsíc, kdy Bašár Asad uprchnul i s rodinou ze Sýrie do Ruska a zemi ovládli sunnitští islamisté vedení teroristou Mohamadem al-Džuláním, dnes Ahmedem Šarou. Šara je vůdcem radikální islamistické skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS ), která donedávna ovládala jen provincii Idlib. Právě odtud vyrazili počátkem prosince do dalších syrských měst, která získali de facto bez boje. Vydaly jsme se v jejich stopách a projely téměř celou Sýrii.

Je sedm hodin večer, přijíždíme do Aleppa, druhého největšího města v Sýrii. Město pokryla milosrdná tma. Milosrdná proto, že zakryla trosky domů, které tu stále trčí k nebi jako němí svědci připomínající boje o Aleppo v roce 2015 a 2016. Milosrdná i proto, že nejsou tolik vidět hory odpadků, které se kupí všude, kam oko dohlédne. Nemilosrdná však pro ty, kdo by si rádi rozsvítili světlo, podívali se na televizi, uvařili večeři nebo si zapnuli topení v promrzlých bytech. Elektřina zde funguje maximálně tři hodiny denně. Když je dobrý den.

Na vjezdu do města nás zastavují ozbrojenci v kuklách přes obličej. Bojovníci HTS, islamistické milice, která ovládla velkou část Sýrie i Aleppo.

„Zahalte si vlasy,“ říká vystresovaný řidič. Ozbrojených zakuklenců se bojí. On sám je Kurd a milice HTS jsou sunnitští islamisté, kteří proti Kurdům v Sýrii bojují. Projíždíme celé město, na ulicích jsou tisíce lidí, ale ani jedna z žen nemá odhalené vlasy. Takové Aleppo neznáme, dříve se tu mísily všemožné styly oblékání.

V pokoji je zima, topení nefunguje. Hotel má sice generátor, ale ten před půlnocí přestane fungovat. Jako bonus k evropské ceně ubytování dostáváme alespoň deku navíc.

Ráno si jdu natočit hlavní náměstí v Aleppu. I zde je hrozný nepořádek, všude odpadky, mezi nimi zpod dek čouhají nohy spících bezdomovců. Prodejci mají na zemi rozložené kryty na telefony, na rohu starý muž pálí krabice a ohřívá si zmrzlé ruce. Paní s miminkem mě žádá o peníze. Hodím jí do igeliťáku pár bankovek s portrétem Asada. Vím jak hluboká ekonomická krize je a na dno padá čím dál víc lidí.

Na telefon si točím náměstí. Už z dálky vidím, že na rohu stojí skupina mužů v kuklách s kalašnikovy přes ramena. Dva jdou přímo ke mně. Nemají uniformy ani výložky. Nejde poznat, kdo jsou a ke komu patří. Ze zakuklených obličejů vidím jen přísné tmavé oči.

„Vypni ten telefon, nechceme, abys tu natáčela, je tu nepořádek,“ přikazuje mi menší z nich. Chce vidět můj pas i novinářské povolení. Říkám mu, ať si odpadky uklidí a nebude problém. Situace je nepříjemná, oči mi sklouzávají k jejich zbraním. Kdo jsou? Asi HTS. Haját Tahrír aš-Šám, islamistická skupina dříve napojená na al-Káidu, která v prosinci loňského roku ovládla asadovskou část Sýrie. Asad uprchnul do Ruska. Vím, že v HTS je mnoho radikálů z Islámského státu. I proto mnozí skrývají své obličeje. Jsem ráda, že mám na hlavě šátek a raději odcházím pryč.

Já odejít mohu, ale místní lidé musí s těmito militanty žít. Někteří je vítají jako osvoboditele od tvrdého režimu Bašára Asada a vidí v nich symbol bezpečnosti. Další Syřané se jich ale bojí a vůbec jim nedůvěřují. Navíc jsou v jejich řadách tisíce cizinců, kteří přišli do Sýrie už v minulosti bojovat nejen proti Asadovi, ale zejména za vytvoření sunnitského Islámského státu v Sýrii.

„Proč by mi tady nějaký Egypťan, Ujgur či Uzbek měl rozkazovat, co v mojí zemi mohu a co ne,“ rozčiluje se novinář Fajsál v Damašku. Není sám, komu to vadí, a lidé se proti přítomnosti cizinců bouří. Šéf HTS Ahmed Šara na kritiku reagoval tak, že těmto cizincům vydal dokument, v němž jim slibuje syrské občanství. Celkem se tak novými občany Sýrie má stát 3800 zahraničních islamistů. Přitom právě neznámí muži s kalašnikovy, plnovousem a dlouhými vlasy mají nad lidmi nyní téměř neomezenou moc.

A to se týká jak Aleppa, tak Latákie, přístavu u břehů Středozemního moře a pátého největšího města v Sýrii.

„Včera ke mně přišli ozbrojenci s kalašnikovy a řekli mi, že od zítra nesmím v mé restauraci prodávat alkohol. Je to pro mě konec. Myslím, že můj byznys teď nepřežije. Moje restaurace je jedna z nejlepších ve městě a přímo u moře. Hosté sem často chodili na pivo,“ lomí rukama Ahmad.

Ve svém pečlivě vyžehleném šedém obleku s motýlkem a úslužnými úklonami působí v tomto nefunkčním městě jako zjevení. Je časně ráno a jeho restaurace na útesu nad mořem v centru Latákie se pomalu plní hosty, kteří sem přišli na snídani. U několika stolů sedí vousatí mladíci s havraními vlasy po ramena. Kalašnikovy opřené o stoly. U dalších stolů sedí dámské osazenstvo, většinou dívky zahalené do bílých šátků, které si bez ustání fotí selfie s našpulenými rty.

U vchodu do restaurace hučí naftové generátory. Jediný zdroj energie v celé Latákii. Elektřina funguje jen půl hodiny denně. „Místo, aby se vláda starala nejdříve o základní služby, řeší zákaz prodeje alkoholu,“ podotýká majitel restaurace.

Na celé věci je zarážející i to, že žádné plošné nařízení vydáno nebylo. Lidem nová pravidla sdělují přímo ozbrojenci z HTS s kalašnikovy přes rameno. Stejnou zkušenost má i Filip, který provozuje obchod s tabákem i alkoholem. „Před pár dny sem přišli dva ozbrojenci z HTS a řekli mi, že alkohol musím schovat. Byli zatím milí, ale říkali, že kdyby to viděl jejich emír, dopadlo by to se mnou špatně,“ říká mladý podnikatel, který potají doprodává staré zásoby a nové prý už neobjedná.

Alkohol je v sunnitském výkladu islámu přísně zakázán a právo šaría jej trestá i smrtí. Stejně jako cizoložství, prostituci či homosexualitu.

Sunnitská vláda Ahmada Šary má být u moci nejméně čtyři roky. Není nikým jmenována ani zvolena. Ujali se vlády proto, že ze země vyhnali Bašára Asada. Mnoho Syřanů je stále ještě opojených představou, že nyní zavládne svoboda a spravedlnost a Sýrie bude jen vzkvétat. Zatím to ale všude vypadá přesně naopak.

V části Sýrie, kterou HTS ovládli, nefunguje zatím téměř nic. Chceme mluvit s novými představiteli města a policií, ani jedno zde ale není. Vládní budovy zejí prázdnotou, některé byly vyrabované. Jedinou moc mají militanti, ale jaká jsou pravidla a kdo jim velí, nikdo netuší. Na celém pobřeží nefunguje elektřina ani plyn, kolem kontejnerů se vrší hromady tlejících odpadků. Nikdo je nevyvezl už měsíc. V některých městech Sýrie začali odpad odvážet dobrovolníci, ale zde v Latákii nejsou. Oblast je známá jako domov menšiny alávitů, k nimž patří i Asad, a zároveň jsou zde ruské základny. Rusové se nakonec dohodli s Tureckem a HTS a na základnách jsou dál.

„Jsme šťastní, že je Asad pryč. Zatím jsme trpěliví, když věci nefungují. Naučili jsme se žít bez elektřiny a spát pod více dekami. Lidé jsou připraveni, že musí tak tři měsíce vydržet těžké přechodné období,“ říká mi prodavač secondhandového oblečení na hlavním tržišti v Latákii. Jeho obchod kvete jako nikdy předtím. Lidé nemají dost peněz, státní zaměstnanci nedostali už měsíc výplaty.

Současná vláda navíc vydala nařízení, že týdně si každý může vybrat z účtu maximálně půl milionu syrských liber, tedy zhruba 1800 korun. To je přitom průměrný plat státního zaměstnance. I proto byl každý nucen si přivydělávat bokem, což podporovalo korupční prostředí.

Syrská libra se propadla. V roce 2015 bylo za jeden dolar 500 liber, dnes je to 13 tisíc. Přitom všechno podražilo. Litr benzínu či nafty nyní stojí stejně jako v Česku. Navíc je lidé potřebují i do generátorů, pokud chtějí alespoň trochu elektrické energie. Téměř všechny čerpací stanice jsou ale zavřené, nemají co prodávat. Palivo se tak vozí z okolních zemí nebo ze severu od Kurdů. Lidé si je kupují po kanystrech na kruhových objezdech či podél silnic. Syrské zdroje a potrubí byly poničeny během 15 let bojů. Největší ropná a plynová pole navíc zatím kontrolují USA. „Věřte mi, že spousta lidí počítá naftu na kapky a pečlivě zvažuje, na jak dlouho může naftová kamínka denně pustit. Jsem si jistá, že Sýrii čekají velké ekonomické problémy,“ říká komunitní pracovnice Manar.

Cestou z Latákie do Damašku míjíme desítky tanků a další vojenské techniky. Stojí opuštěná a rezavějící kolem silnice na Homs. Němí svědci válčení mezi armádou Bašára Asada a rebely, většinou sunnitskými radikálními skupinami.

V Sýrii už dávno nejsou žádné sociální jistoty, mnoho lidí žije v naprosté chudobě, v polorozbořených domech, v podmínkách pro nás jen těžko pochopitelných. U nás by takové domy bylo zakázáno obývat, tady v troskách balkonů suší prádlo.

Stoupáme do třetího patra domu. Vchodové dveře chybí a schodiště nemá zábradlí, stačí krok vedle a člověk se zřítí do betonové díry. Otevírají se oprýskané dveře, za starým mužem s bílými vousy se krčí malá holčička.

Vstupujeme do bytu, který nemá omítky ani dokončené zdi. Otvory mezi cihlami profukuje studený vítr. Zouvat se nemá smysl, na zemi je jen beton. Není zde žádný nábytek, jen podlahu v hlavní místnosti pokrývá koberec a kolem zdí se povalují velké omšelé polštáře. Uprostřed kamna na naftu, teď vyhaslá. Kuchyň tvoří plynová bomba a nějaké nádobí. Ve druhé místnosti není ani okno, není tam nic. Úplně v rohu je naskládáno několik dek a na jejich vrcholu spinká dítě.

„Odešli jsme z vesnice u Hamá v roce 2016, bojovalo se tam a nešlo tam žít. Můj syn byl odveden do armády Bašára Asada. Zabili ho. Já se teď starám o jeho děti a manželku. Žijeme jako uprchlíci, každý den se snažím získat nějakou práci na poli nebo na stavbách. Tady neplatíme nájem, je to rozestavěná budova a majitel je v zahraničí. Máme radost, že Asad skončil, ale zatím se nic nelepší,“ říká šedesátiletý Mohamad.

Lidí živořících v chudobě je strašně moc. „Ti potřebují, aby se svobodou přišlo i zlepšení kvality jejich života, a to se bojím, že není cílem nové vlády,“ komentuje Fajsál.

Sýrie je rozvrácenou a rozdělenou zemí už od roku 2011, kdy zde začala válka. Postupem času se do války zapojilo Turecko, Katar, Saúdská Arábie, Rusko, USA a Izrael. Velkou část Sýrie navíc mezi roky 2014 a 2019 ovládal Islámský stát.

Sýrie se rozpadla na mnoho částí. Byla poničena infrastruktura, plynovody, elektrárny. Na režim Bašára Asada bylo navíc uvaleno mezinárodní embargo, což prohloubilo chudobu a ekonomickou krizi. Rusko v posledních letech Asada přestalo téměř podporovat, zatímco islamisté v Idlibu získávali zdroje z Turecka a Kataru a jejich moc vzrostla tak, že byli schopni vyhnat Asada ze země. Ovládli ale jen část Sýrie. Další území na severu okupuje Turecko, na severovýchodě mají stále autonomii Kurdové a na jihu žijí Drúzové se svými ozbrojenými milicemi.

Syřané teď od nové vlády čekají nejen svobodu a bezpečí, ale také zajištění všeho, na co byli zvyklí - tedy bezplatné a dobré zdravotnictví, školství, kulturní život, infrastruktura, levné energie a pohonné hmoty. To vše za Asada měli, byť neměli svobodu.

Syrští intelektuálové ale nevidí situaci tak idealisticky, jak by se zvenčí mohlo zdát. Na předměstí Latákie nám to vysvětluje syrský spisovatel Issam Hasan. Kvůli kritice režimu byl několikrát v minulosti vězněn, přesto je k nové vládě skeptický.

„HTS má zatím prioritu nastolit právo šaría, oddělit společenský život žen a mužů. Minulý týden jsem byl v nemocnici s manželkou a tam militanti z HTS nařídili mít oddělený výtah pro muže a ženy. Manažer nemocnice ze strachu poslechl. Společnost se bojí a těmto zákazům a aplikaci striktního náboženského práva se podvoluje. V Sýrii jsou lidé zvyklí poslouchat. Stále máme ještě naději, ale Šara je islámský radikál a z beránka vlka neuděláš,“ říká šedovlasý spisovatel sci-fi povídek.

Většina veřejných budov zeje prázdnotou a jsou viditelně zchátralé. Policejní stanice jsou stále prázdné. Policisté totiž byli státní zaměstnanci a ze strachu z nového režimu se skrývají. Lidé, kteří pracovali pro režim, se často stávají terčem útoků ze msty. Policejní auta však jezdí po celé zemi, jen v nich nyní sedí vousatí militanti HTS. „Jednou z největších chyb Šary bylo, že propustil úplně všechny vězně, i ty nepolitické. Na svobodu se tam dostaly tisíce nebezpečných kriminálníků. Pokud se vám ale něco stane, nemáte kam jít,“ říká Bakri Zendden z organizace Madanyia. Podle něj lze očekávat, že v Sýrii zavládne nějaká forma sunnitského politického islámu.

„Sýrie jako celek je podle mě absolutně v háji. Nastává nová doba sunnitského útlaku a vlády radikálů. Základem stability v Sýrii musí být nová ústava a volby. A ty jsou zatím v nedohlednu, protože pro novou vládu to priorita zřejmě není,“ konstatuje novinář Fajsál.

Pobyt v Sýrii moc důvodů k optimismu zatím nedává. Nefunkční, rozvrácená země má před sebou dlouhou cestu a jedním z konců může být bohužel další občanská válka.