Svědectví Čecha z Iráku: Vesnice i města srovnaná se zemí. Po IS zůstalo zdevastované území

Jsou části, které zasaženy válkou nejsou. Třeba v Irbílu, což je metropole kurdské části Iráku, válku skoro nepociťujete. Je tam hodně stanovišť s vojáky, letiště je dost hlídané, ale město nebylo válkou přímo zasažené.

Nepůsobil jsem však tam, ale v severním Iráku ve městě Dahúk. Je to asi tři hodiny autem z Irbílu na sever, v oblasti, kde je mosulská přehrada, na její východní straně. Tam válka taky neprošla, ale zase tam jsou vojáci, kontrolní stanoviště.

Jeden z našich projektů však byl na západní straně mosulské přehrady, kde se už válka prohnala - napřed tam, když to zabral Islámský stát, potom zpátky, když ho kurdská armáda zatlačila.

Tam už stopy války jsou patrné. Jsou tam vesnice a města nebo městečka úplně srovnaná se zemí, byla tam narušená infrastruktura včetně zdravotnické, a proto tam Lékaři bez hranic jeli, aby pomáhali lidem, kteří tam zůstali, nebo se tam vrátili.

Islámský stát je v posledních měsících na ústupu, což je dobrá zpráva, ale území je zdevastované, chybí tam základní věci, školy, nemocnice.

Všude byly checkpointy s vojáky, někde zůstaly jenom ruiny, betonové cihly, pokroucená výztuž. Když jsme na tomto území otvírali naši základnu, ve zdech vězely kulky, ty jsme tam nechali, nikomu nevadí. Ale zahradu jsme museli nechat odminovat nebo zkontrolovat, jestli tam nejsou miny.

Projekt jsme zahájili loni, kdy jsme tato území začali navštěvovat pomocí mobilních klinik. Tvoří ji minimálně dvě auta, je v nich zdravotnický personál se základním vybavením a jede se na území, které není moc známé.

Mobilní klinika zastaví v nějakém městečku nebo vesnici, většinou se dohodneme s místními autoritami, jestli tam nemají nějakou volnou budovu, kterou bychom mohli využívat. V jedné vesnici jsme využívali bývalou školu, v další nějaký dům.

Ve velkém městě Zumar (60 km západně od Mosulu, který dobyli kurdští pešmergové na konci října 2014, pozn. red.) jsme využívali nemocnici, která byla bez vybavení, velmi poškozená, bez místního zdravotnického personálu. Během několika měsíců však už místní samospráva v Zumaru byla schopna obnovit zdravotní středisko, tak jsme se posunuli blíž k frontové linii.

De facto běžné nemoci, válečných zranění jsme moc neměli, nicméně i na ta jsme připraveni, protože se od loňska vyvíjí koncept polní chirurgické jednotky, což je několik stanů, které se přivezou na místo, kde by se dal očekávat příliv pacientů s válečnými zraněními.

V této jednotce by naši chirurgové byli schopni provádět operace a zachraňovat životy. Nyní na tom území poskytujeme základní zdravotní péči, psychologickou pomoc a teď tam budeme otvírat novou porodnici.

Byl párkrát použit, i když nevím, jestli to byl chlor, nebo yperit. Naštěstí to jsou ojedinělé případy, nebyl masově nasazený, takže doufejme, že to nebude velký problém.

Přesto jsme loni začali přemýšlet o tom, že bychom mohli mobilní kliniku upravit i pro ošetření po zásahu plynem. Napřed se o tom mluvilo jen teoreticky, protože nikdo z nás s tím nemá zkušenosti, ale když jsem teď odjížděl, přijel klíčovým zaměstnancům školitel ukázat teorii kolem bojových plynů a vytrénovat je, jak zacházet s pacientem, jak se chránit...

Nejsem doktor, ale logistik, původní profesí jsem statik, konstrukční inženýr.

Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet nějakou práci v zahraničí. Zkoušel jsem to klasicky přes firmy nebo statické kanceláře, až jsem před dvěma lety zahlédl na internetu nabídku Lékařů bez hranic, že shánějí konstrukčního inženýra.

Docela dost mě to překvapilo, vůbec mi nedošlo, že Lékaři bez hranic potřebují i někoho jiného než zdravotnický personál, ale je to logické, myslím, že nezdravotnického personálu je dokonce víc než zdravotníků.

Konalo se relativně složité výběrové řízení a loni koncem zimy už jsem dostal nabídku na první misi a v červnu 2015 jsem na ni odletěl. Vrátil jsem se po půlroční misi a zase v únoru jsem odlétl (do Iráku) a teď se vrátil.

V jednom městě nám místní úřady daly k dispozici starou tělocvičnu, abychom ji použili jako sklad. Perfektní budova, ale byla dost poškozená, teklo do ní. Ono není úplně ideální, když skladujete léky a kape tam, takže jsem využil naplno svých znalostí a celou budovu jsem dal do kupy.

Statika vám dá analytické myšlení a hlavně odhad, který používám obecně, ne že bych počítal, jak tlustou udělat stěnu.

Slyšel jsem střelbu, máme jednu kliniku, která je hodně blízko. Když jsou vojáci velmi aktivní, tak ji slyšíte zřetelně. Město, kde se klinika nachází, bylo bombardované. Nevím proč, ale z tohoto strach nemám, člověk to vnímá na pozadí.

Ale bylo tam pár momentů, kdy... Uvedu jeden příklad, jeli jsme na průzkumnou misi na území, které bylo dost poničené, přicházela tam spousta uprchlíků od Mosulu. Zřídil se tam dočasný uprchlický tábor. Byl dva nebo tři týdny starý a neměl skoro žádné vybavení. Byl absolutně poddimenzovaný.

V jednom stanu spalo asi deset lidí, celkově tam bylo asi tři sta lidí a připadalo na ně asi šest záchodů. Lidi na tom byli nervově dost špatně, protože chtěli tábor opustit, ale bylo nebezpečí, že se mezi nimi skrývají spící buňky Islámského státu, takže tam byli drženi násilím, než se ověří jejich původ.

Když jsme tam přijeli, sesypal se na nás celý tábor, křičeli jeden přes druhého arabsky své požadavky a stížnosti. Pár jsme si jich vzali stranou. Vyslechl jsem si několik příběhů, jak dali poslední zbylé peníze překupníkům, aby se dostali z Mosulu, který je v držení IS.

Jedna žena, která měla nemocné děti, říkala, že pokud se jim stane něco horšího, nebude váhat ani vteřinu a vrátí se zpátky a radši se nechá zastřelit. To byla trošku silná káva. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebal a než jsem se s tím nějak vyrovnal. Byl to nejsilnější zážitek, co jsem tam zatím měl.

Ano, nemůžeme vstoupit na území ovládané IS. Musíme chránit sebe, kdybychom se tam nechali postřílet, nikomu tím nepomůžeme.

Před jakoukoli naší aktivitou, jak jsem třeba zmiňoval tu průzkumnou misi, se zjišťuje, jaké to tam je, jaká můžeme přijmout opatření, abychom rizika snižovali.

Máme propracovaný postup, jak vyhodnocovat nebezpečí. Musí se to udělat vždy předem, abychom naše zdravotníky neposílali někam, kde by byli ohroženi na životě.

Objevuje se pokaždé, když někam přijedete nově. Projekt, který v oblasti máme, však vznikl, když začala irácko-syrská krize v roce 2011. Od té doby jsme tam udělali obrovský kus práce a lidi o nás vědí.

Naše logo i naše jméno Lékaři bez hranic je tam známé. Jsme přijímaní i na území, kde jsme předtím nebyli.

Lidé, co s námi pracují, které najímáme místně, jsou hrozně hrdí na to, že můžou pracovat pro tuto organizaci. Někdy tam nějaká nedůvěra je, ale to je asi běžné.

To je pravda. Vedoucí projektu s vedoucím zdravotníků a s nějakým místním překladatelem nebo s člověkem, který zná jazyk, kulturu, poměry, proto vždycky absolvují x setkání s místními. Může to být starosta města nebo nějaký náboženský předák, prostě nějaká místní autorita.

Vysvětlíme jim, kdo jsme, co děláme, že po nich nic nechceme, všechno je zdarma, a že jsme tady jenom proto, abychom pomáhali lidem. Někomu to zní dost podezřele, byli jsme třeba nařknuti, že jsme špióni.

Když však vidí, jak pracujeme, že je naše pomoc efektivní, že naše pomoc je opravdu zdarma, že po nich nic nechceme, tak nás přijmou.

Přicházelo kurdské obyvatelstvo, ale i arabské. Jedním z principů Lékařů bez hranic je pomáhat všem bez rozdílu. I naši zaměstnanci, které jsme tam najali, jsou jak Kurdové, tak i Arabové.