Článek
Husajn si v devadesátých letech nechal odebrat mezi 24 a 27 litry krve. Tu pak použil kaligraf, aby pořídil přepis koránu na 605 stránkách. Po pádu Bagdádu po invazi do Iráku zahájené v březnu 2003 skončil tento přepis koránu v nyní opuštěné mešitě na západě metropole, kterou Husajn nazval Matkou všech bitev.
Kaligraf Abbás Šakir Bagdádí, který korán přepisoval, listu řekl, že seděl s Husajnem po dva roky poté, co mu tyran zavolal. Sestra Husajnovi vždy vzala krev a on psal. „Rozhodl se posílit svoji víru poté, co jeho starší syn Udaj přežil pokus o vraždu,“ vysvětlil Bagdádí, co Husajna k rozhodnutí vedlo.
Sám připouští, že na přepisování Koránu, z něhož vzniklo dokonalé umělecké dílo, by nejraději zapomněl.
Nerudovská otázka
Husajnovu éru si nemají chuť připomínat nyní vládnoucí šíité, ale ani mnozí sunnité. Obavy mají i z otevření mešity, aby někoho nepobouřili. Ovšem zničit svatou knihu islámu není jen tak, není to jako strhnout ohromnou sochu diktátora.
Složitý pohled na knihu potvrzuje i přístup šejka Ahmada Samaraje, který má klíč od jednoho ze tří zámků na dveřích do mešity. Další má policejní komisař oblasti a třetí je v jiné čtvrti a neví se, kdo ho má.
Šejk přiznává, že po pádu Bagdádu sám knihu pomáhal zachránit. Na druhou stranu ale říká, že přepsat Korán lidskou krví je hereze: "Je to harám (zapovězené).„
Blízký spolupracovník staronového iráckého premiéra Núrího Málikího Alí Musáví se snaží najít kompromisní přístup: „Nemusíme odstranit vše, co vzniklo v době tohoto režimu. Saddámovy sochy nemají místo na ulicích. Kdyby zůstaly na očích, provokovalo by to lidi.“ Na korán ale nahlíží jinak: „Měli bychom ho mít jako dokument Saddámovy brutality, protože to hodně říká o něm. Nemělo by se to dát do muzea, protože žádný Iráčan to nechce vidět. Možná by se to v budoucnosti mohlo poslat do soukromého muzea, jako se to dělá s památkami na Hitlera nebo Stalina.“