Reportáž z jihu Libanonu, kde malé děti chtějí padnout a matky jsou na ně hrdé

Ten den Ibrahím svlékl uniformu a bez problémů se mu podařilo dostat se k autu. Projel prázdnou vesnicí, pak jako obvykle přejel i checkpoint hlídaný libanonskou armádou. Zdálo se, že všechno bude jako vždycky, za chvíli se uvidí s rodinou. V poslední chvíli ho mohlo zarazit vrčení dronu, ale nemusel slyšet ani to. Pak už se jen ozval ohlušující výbuch.

Ibrahím právě dokonal svou poslední misi, aby se stal konečně šahídem, tedy mučedníkem šíitského hnutí Hizballáh, jehož ozbrojenci operují v horách jižního Libanonu.

Přesněji řečeno, šahídem ho udělaly izraelské technologie, které takto na dálku likvidují členy Hizballáhu. Mezi libanonským hnutím Hizballáh a židovským státem panuje po léta nesmiřitelné nepřátelství. A tak není divu, že válka v Gaze, která se rozhořela 7. října po velkém teroristickém útoku Hamásu na jihu Izraele, se přenesla i sem. Hizballáh je spojencem Hamásu a většinu svých financí čerpá od svého spojence, dalšího nepřítele Židů - Íránu.

Většina Libanonců však Hizballáh nevidí jako teroristickou organizaci. Je to pro ně hnutí, které je v Libanonu jediné schopno postavit se Izraelcům v ovzduší oboustranných hrozeb útoky.

Liga arabských států na konci června rozhodla, že přestane Hizballáh označovat jako teroristickou organizaci. Naopak na seznamu teroristů ho mají USA, Velká Británie, samozřejmě Izrael, EU včetně Česka a další země po celém světě.

OSN naopak Hizballáh za teroristickou organizaci nepovažuje, stejně jako například Čína a Rusko. OSN zde provozuje svou misi UNIFIL, která má za úkol obnovení míru a bezpečnosti a pomoci libanonské vládě v obnovení její autority nad oblastí. To je vznešený cíl, ale pravda je taková, že jih Libanonu ovládá bez debat Hizballáh, a nikoliv slabá libanonská vláda.

Dnes vyprovází Hizballáh na poslední cestu Ibrahíma Salámího, svého řadového vojáka. Byl zabit dronem jako většina z více než 400 členů Hizballáhu, kteří od začátku války v Gaze položili svůj život na oltář vítězství šíitských radikálů. Pohřeb se koná ve vesnici Blídá. Ta leží pár kilometrů od hranice mezi Libanonem a Izraelem. Projdeme vesnicí a u hřbitova je už krásný výhled na izraelskou základnu na protilehlém kopci.

Pohřby má Hizballáh v oblibě. Je znám svým rovnostářským přístupem - parádní funus musí mít každý mučedník, který se obětoval za hnutí a vůdce Hasana Nasralláha. Na pohřeb se s trochou šikovnosti může dostat i evropský novinář, kterého jinak Hizballáh na svém teritoriu nevidí rád. Mučednictví je třeba ukázat světu.

Do vesnice přijíždíme po silnici lemované rozbombardovanými domy. Blídá je dnes už opuštěná, skrývá se tu jen Hizballáh. Lidé byli nuceni odejít kvůli neustálému ostřelování Izraelci. Pohromadě tu drží už jen málokterý dům. Všechny tyto vylidněné vesnice poskytují základnu jednotkám Hizballáhu. Ten se umí pohybovat jak mezi rozbořenými domy, tak ve stínu staletých stromů pokrývajících okolní kopce. A hlavně pod zemí, která je provrtaná a podkopaná sítí tunelů.

„Jsou jako duchové,“ řekl mi Claude z křesťanského městečka Mardžajún. Nikdo z vesničanů nebo obyvatel měst na jihu Libanonu mi neřekl, že by kdy viděl na vlastní oči bojovníka v uniformě nebo že by kdy viděli nějaké přesuny techniky nebo munice. Hizballáh je mistrem v umění nebýt vidět.

Ne vždy se jim ale podaří přesunout se z frontových linií a podzemních základen v kopcích za řekou Lítání. Mučedníků přibývá a Hizballáh je rád, že se s nimi může pochlubit. Obyvatelům Libanonu tím dává jasně najevo, že v boji proti židovskému státu přináší oběti. A to mu hrne do náruče další bojovníky a další podporovatele. Od začátku války v Gaze hnutí jen sílí.

„Smrt Americe, smrt Izraeli!“ rozezvučí se dav doprovázející rakev zahalenou do žluté vlajky Hizballáhu. Jako jedna se zvednou k nebi zatnuté pěsti mužů, žen i dětí. Před rakví jede vůz se zpěvákem, který předzpěvuje davu. „Jsme Hizballáh, jediná strana Boha, Nasralláhu, náš vůdče, jsme s tebou!“ zní nápěv chytlavé melodie. A dav se bije do prsou a truchlí tak, jak to umí jen šíité.

Blídá je jinak hojně ostřelovaná, ale je zvykem, že během pohřbu Izrael neútočí. Je to jakési nepsané pravidlo, ale vesničané a podporovatelé Hizballáhu mají na pohřeb zhruba hodinu, než zase vzroste riziko dopadu rakety. Mučedníci se většinou pohřbívají v místě, odkud pocházejí. V obci Blídá místní lidé nyní využívají jedné z nemnoha příležitostí, kdy se mohou podívat do svých domů, pokud ještě stojí, a pozdravit se se sousedy.

Čelo pohřebního průvodu tvoří tzv. Mahdího skauti. To je jakási přípravka Hizballáhu, dorostenci, teenageři, z nichž se později bude rekrutovat nová generace bojovníků. Kolik jich je, dnes jen těžko odhadovat, stejně tak jako celkové počty aktivních bojovníků samotného Hizballáhu.

„V roce 2008 však bylo jen skautů 85 000,“ říká Usáma Ajúb. Je to libanonský novinář a fotograf, který se Hizballáhem zabývá přes třicet let a podařilo se mu v minulosti dokonce dostat se na frontu s bojovníky.

To už se dnes zopakovat nedá, Hizballáh se novinářům téměř dokonale uzavřel, už je nepotřebuje. Má svá média i možnost to, co chce, prezentovat na sociálních sítích. Usáma ze své zkušenosti popisuje, že Hizballáh počty svých mužů ve zbrani značně podhodnocuje a Nasralláhem proklamovaných 100 000 vojáků rozhodně není konečné číslo. To skutečné je možná o dost vyšší.

Hizballáh si za léta fungování vytvořil naprosto dokonale neproniknutelný systém fungování. Je to dnes plnohodnotná armáda, která však nepoužívá standardní systém velení. Řadoví členové většinou ani sami nemají ponětí, kdo je kdo v Hizballáhu a jak je řízen. Totéž platí i o podzemních základnách a systému tunelů, které hnutí ještě zdokonalilo díky spolupráci s Hamásem, který je v kopání tunelů skutečný mistr. „Hizballáh není tím samým hnutím, kterým byl v roce 2006, je mnohem silnější,“ říká Usáma Ajúb. A potvrzují to i další - šíité i křesťané z jihu.

Rok 2006 byl rokem tzv. druhé libanonské války, konfliktem mezi Izraelem a Hizballáhem. Izrael tehdy po únosu několika svých vojáků vtrhl na území Libanonu. Libanonci považují kompromisní ukončení střetu za svoje vítězství. Ukázalo se však tehdy bez debat, že Hizballáh je síla, kterou musí Izraelci brát vážně a která je schopná účinného odporu.

A to nejen díky íránské finanční podpoře a výzbroji, o níž nevíme vlastně nic moc určitého. Hizballáh si dokázal naklonit na svou stranu většinu šíitského obyvatelstva. A to velmi promyšlenou strategií - podporou civilistů. Zejména rodin, které v bojích proti Izraeli ztratili nějakého svého člena.

Vydávám se do města Džuajá nedaleko izraelské hranice. Hizballáh a jeho tiskový odbor mi zde povolil setkání s rodinami mučedníků. A opět míříme na hřbitov. Pod střechou krytu před ostrými letními slunečními paprsky tu stojí malé mauzoleum šahídů. Na zemi naleštěná žulová deska, na níž se skví portrét mladého muže. Na lavičce před hrobem už čekají pozůstalí po padlém Hasanu Na’ímovi - tři děti. Je tu s nimi i jejich babička, ale ta s námi mluvit nebude. Hlavní slovo tedy dostává třináctiletá Zahra Na’ímová, nejstarší potomek.

„Tatínek konal na jihu svoji povinnost bojovníka a zasáhl ho nepřítel,“ vypráví usměvavá dívka oblečená do černé abáje, kolem krku jí splývá žlutá šála s vyobrazením mrtvého otce. Její mladší bratři oblékli na setkání uniformu s výložkami Hizballáhu a odznáčky s tatínkovým portrétem.

Zahra pokračuje: „Netušila jsem, že je s hnutím odporu. O jeho smrti mi řekli ve škole, zrovna jsme obědvali. Nebyla jsem na to připravená. Ale necítila jsem bolest, jeho smrt a jeho krev dává naději na naše vítězství!“ Zahra vypráví o tatínkovi a vlastně se neustále usmívá - všechno je v pořádku a na tatínkovu činnost je velmi pyšná. Vždyť položil život za hnutí odporu.

Desetiletý Alí se také hlásí o své slovo a deklamuje do kamery, jak je na tatínka hrdý. Chce se samozřejmě také stát bojovníkem Hizballáhu a v ideálním případě také zemřít jako mučedník, aby na něj mohla být jeho rodina jednou také tak pyšná. Ke stejnému cíli se pochopitelně hlásí i nejmenší, sedmiletý Zúlfikár. Chce dokončit tatínkovu misi a naplnit jeho cíl - vítězství, a tedy zničení židovského státu.

Zahra pokračuje v líčení toho, jak je o rodinu postaráno - všechny výlohy na vzdělávání všech dětí platí Hizballáh, stará se o veškeré potřeby rodiny zabitých bojovníků. Od zdravotní péče po bezúročné půjčky, cokoliv mučedníkova rodina potřebuje, to dostane. Zahra by si přála studovat na univerzitě, bavilo by ji být novinářkou. Ale tatínkovo přání prý byla medicína, tak ji možná upřednostní. Zahra je velmi výřečné a od pohledu bystré děvče, tak lze předpokládat, že talentovaný mozek si Hizballáh nenechá uniknout.

V jižním Bejrútu, který je další silnou oporou Hizballáhu, bude možná studovat přímo na univerzitě financované Hizballáhem. Na vědce pracující ve prospěch hnutí, zejména chemiky a specialisty v nejrůznějších technických oborech, nyní nejvíce cílí izraelské drony. Z pochopitelných důvodů.

Hasan, k jehož rodině pokračujeme, žádný vědec nebyl, ale zato uměl vzít do ruky zbraň a obětovat svůj život hnutí. Jeho matka a sestra se předhánějí v líčení toho, jak dobrý člověk to byl. Chodil matce pravidelně pro léky, byl to vzorný muslim, pomáhal vždy velmi ochotně všem kolem. Byl milý, laskavý, přátelský, nikomu nikdy neublížil. Až když zemřel, dozvěděla se jeho rodina, že byl vojákem Hizballáhu. Izraelský dron si na něj počíhal ve městě, sledoval ho cestou z fronty. Hasan šel zrovna matce pro léky do lékárny, když byl zabit.

Místnost je plná černě oděných žen, o Hasanovi vypráví také jeho bratr. V rohu místnosti jsou vystaveny portréty nedávno zemřelého, na poličce leží dva košíčky plné odznáčků s jeho fotkou. Jeho synovci mají na sobě uniformy. Nejstarší, také Hasan, asi čtrnáctiletý hoch s prvním chmýřím vousů pod nosem, nakonec jediný projeví lidské emoce - rozpláče se. „Nemohu zapomenout na jeho úsměv, kde je teď?“ Otec ho vezme za ramena, políbí na čelo a tiší chlapcovu bolest, s bezdětným strýcem si byli evidentně velmi blízcí. Není třeba se více rozepisovat o tom, co by si Hasan v budoucnosti přál.

„Mám sedm vnoučat a všechny je dám ochotně našemu vůdci Nasralláhovi, aby mu sloužili! Na svého syna jsem tak pyšná,“ dodává před tím, než se rozloučíme, Hasanova matka.

Hizballáh dbá pečlivě na všechny potřeby svých podporovatelů. „Dokonce existuje instituce dočasného manželství pro potěšení, kdy si vdovy po mučednících mohou na pár dní užít s mužem, aby nebyly sexuálně frustrované. Pokud se narodí dítě - tím lépe, Hizballáh má dalšího bojovníka. Dostane se mu opět veškeré péče a všechny jeho potřeby hnutí zabezpečí,“ říká Usáma Ajúb.

Hizballáh finance z Íránu převádí přes válkou rozvrácenou Sýrii, kde si zajistil také svou pozici. Navíc investuje už po celá desetiletí do zlata. Válka v Sýrii jeho bojovníkům také zajišťuje cenné bojové zkušenosti, bez nichž se žádná funkční armáda neobejde. V jiholibanonských horách se zatím žádné přímé boje neodehrávají, střílí se na dálku z raketometů nebo dalekonosným dělostřelectvem. A Izrael provádí letecké údery na pozice Hizballáhu.

Pravidelně se bombarduje a ostřeluje také ve vesnici Kafr Kílá. Je to nejnebezpečnější místo na současné frontové linii. Izraelské drony jsou ve vzduchu prakticky nonstop. Ani to, že jsem novinářka, mi nezaručuje bezpečnost. Před několika dny bylo při ostřelování zraněno několik příslušníků mise UNIFIL. Právě teď sem dopadla dělostřelecká munice, hned vedle základny stoupá z pole dým. Izraelci sem také často svrhávají fosforovou munici. Ta má za úkol zapálit vegetaci a způsobit co nejrozsáhlejší požár, aby se Hizballáhu ztížily nepozorované přesuny kryté korunami stromů. Mám sice na autě na střeše velký nápis PRESS, ale nemusí znamenat stoprocentní ochranu.

Také ze strany Hizballáhu může číhat nebezpečí. Vesnice má být téměř prázdná, ale přesto všechno její starosta tvrdí, že tam stále zůstává 40 nebo 50 lidí. Projíždím pustou a prázdnou vesnicí, nebo spíš menším městem, Kafr Kílá je rozlehlá. Cestu lemují rozbořené domy, nikde ani živáčka. Pokud tu civilisté jsou, patrně se ukrývají ve sklepech.

Projíždíme kolem vysoké hraniční zdi - pár metrů od silnice už začíná Izrael. Zeď je plná graffiti zobrazujících mučedníky a důležité členy Hizballáhu. S výjimkou obrazu města, nad nímž stojí nápis: Dveře návratu do Palestiny. Pro Hizballáh je možný mír jedině tehdy, až se Izrael změní v Palestinu a přestane existovat. Prázdné rozbořené vesnice na horké hranici ale zatím žádný návrat ani mír neslibují.