Článek
Na daný problém můžeme pohlížet třemi různými způsoby. Za prvé psychologický boj je klíčovou součástí vojenské strategie IS. Svou, na teroru založenou, pověst využili jeho bojovníci již v červnu tohoto roku v Mosulu. Záměrem přitom bylo odradit irácké vojenské jednotky od toho, aby se s nimi vůbec chtěly utkat v bitvě. Který ze špatně placených vojáků by si přál pro vzdálenou a rozpadající se vládu riskovat stětí, nabodnutí nebo amputaci? Strach je jednoznačně účinná zbraň.
Za druhé představitelé IS si uvědomují, že západní vlády do určité míry odrazuje představa toho, že by britské a americké vojáky mohl potkat podobný osud. To by nebyl jen politický debakl, ale také nepředstavitelná propaganda svaté války.
Dva dny předtím, než Islámský stát vyhlásil chalífát, se dostalo Spojeným státům varování, že pokud na IS vojensky zaútočí, dočkají se podobné odplaty. Richard Dearlove, dřívější šéf britské tajné služby MI6, tvrdí, že rétorika IS je nadsazená a nevypovídá o skutečných kapacitách organizace. Záznamy znázorňující hromadné zabíjení a mučení ale na západní publikum jako hrozba působí. Brutalita je také jistou formou odstrašení.
Pohřeb Lee RigbyhoVideo: Reuters
Za třetí terorismus je již ze své skutkové podstaty určitým typem propagandy. Čím děsivější je čin, tím působivější je i propaganda. Pokud tedy barvité materiály znázorňují stínání hlav či zneuctění těl a upírají pozornost na jednotlivce, působí tyto skutky mnohem děsivěji než například výbuch bomby. A to i přesto, že při bombovém útoku umírá větší počet osob. Zabití Leeho Rigbyho (vojáka, kterého v Londýně loni v květnu ubodali dva muži provolávající islámská hesla) bylo otřesné bez debaty. Jednalo se totiž o cílenou a primitivně vykonanou vraždu.
Zabitý Lee Rigby ve slavnostní uniformě královských mušketýrů
Masakry zajatců a metoda stínání hlav jako součást teroristických praktik jsou ovšem novinkou. Americký žurnalista Daniel Pearl přišel o hlavu stětím v Pákistánu v roce 2002, americký obchodník Nick Berg v Iráku v roce 2004 a poté i několik dalších. Funguje to ale? Existují dvě možnosti, kdy může strategie založená na brutalitě selhat.
Tou první je možnost, že vysoká míra brutality přiměje nepřátele, aby bojovali ještě tvrdším způsobem. Kapitulace je totiž nepříjemná varianta. Jedna odborná studie dokonce ukazuje, že politika wehrmachtu založená na krutém zacházení se sovětskými válečnými zajatci podlomila německou vojenskou efektivitu na východní frontě. Mimoto pak značná míra brutality Sovětského svazu vůči Němcům vedla k tomu, že němečtí vojáci bojovali daleko tvrdším způsobem v Rusku než v Normandii.
Co z toho tedy vyplývá? Islámský stát sice může nechat své nepřátele uprchnout, avšak bude to jen jedna kapitulující jednotka irácké armády. Jediným výsledkem pak pro IS bude, že bude muset bojovat ještě nelítostněji. Druhým problémem je, že IS nechce jenom vyhlazovat, ale chce také dobýt a začít budovat stát. Bezhlavé násilí přece v minulosti zajistilo pád předchůdce IS, irácké Al-Káidy. Posílené americké jednotky tehdy vyzbrojily a ochránily sunnitské skupiny, které pak v akci zvané Probuzení Al-Káidu vytlačily přesně z toho území, jež nyní obsazuje IS a na němž většinu obyvatel tvoří sunnité.
Původně IS chtěl území, jež ovládl v první půlce roku, kontrolovat jako celek, avšak nepodařilo se mu je udržet v celistvosti. Iráčané sice mohou být zvyklí na vládu teroru, ale to neznamená, že se jim to líbí.
Usáma bin Ládin ve svém dopise před čtyřmi lety napsal: „Neopatrné vedení svaté války... nás může dovést k vítězství v několika bitvách, avšak k prohře ve válce.” Dilema moderních bojovníků této války proto může znít: v jaké fázi se strategie založená na teroru mění v sebezničující záchvat násilí?