Článek
„To už si člověk jenom řekne - a je to tady,“ uvedl chemik František Gábor, který po letech vzpomínal, jak českoslovenští vojáci se saúdskoarabskou jednotkou překročili hranici. K činnosti během postupu dodal: „Jede to v nějaké - nechci říct rutině, protože to rutina nikdy nemůže být - ale máte nadrilovaný postup a pak podle něj jedete a už o tom nepřemýšlíte.“
„To je daleko jednodušší než čekání,“ řekl. Narážel na dlouhé dny, kdy českoslovenští chemici nacvičovali spolupráci se saúdskými jednotkami při protichemické ochraně, zažívali poplachy při útocích iráckých raket scud nebo měřili hladiny bojových otravných látek.
Operaci Pouštní bouře zahájily mohutné nálety
„Ty hranice, to byl takový písečný val,“ řekl velitel jednotky plukovník Ján Valo. Za ním ale museli českoslovenští vojáci na cestě do Kuvajtu překonat příkop s ropou i minová pole. „Byly tam určité krizové chvíle před tím, než se mělo vyrazit. Někteří saúdští důstojníci měli představu, že chemická jednotka razí cestu tankům, ne ve smyslu, že by prorážela nepřátelská opevnění, ale že chemici musejí jít před saúdskoarabskými vojáky, aby byli náležitě chráněni. To se nějakým způsobem vysvětlilo a pak se jelo v sestavě mechanizované či tankové brigády,“ dodal Gábor.
Zapálené ropné vrty
Vojáci čelili i zapáleným ropným vrtům. „Na území Kuvajtu byly vykopané kanály. V těch byla napuštěna ropa, která hořela. Vzduch byl nedýchatelný, byla tam tma,“ připomněl plukovník Ján Valo a dodal: „Zjednodušuju to, když říkám - následně jednotka překročila známou Saddámovu linii minových polí a zátarasů a skončila poblíž hlavního města Kuvajtu v prostoru hořících naftových polí.“
„Jak tam hořely ropné vrty, tak se mi skutečně stalo, že jsem i v poledne musel svítit baterkou,“ přiznal chirurg jednotky Jindřich Sitta, „a pamatuju si, když jsem si večer vypral bílý triko a pověsil si ho, tak druhý den ráno bylo z jedné strany černé.“
Práci měli i lékaři, připomněl Sitta: „Pochopitelně jsme, především tedy já, ošetřovali v průběhu pozemní operace zranění koaličních vojsk. Při pozemní operaci byla i střelná poranění, střepinová poranění, takže jsem si tam docela dost zaoperoval. Měl jsem tam pojízdnou převazovnu na podvozku Praga V3S, jmenovalo se to POP 1 a měl jsem kořistní arabský kobereček. Když jsem ho před POPkou rozbalil, vědělo se, že začíná ambulance. Úžasné bylo zjištění, že v poušti nic nehnisá. Poušť je tak vypálená, že se všechny rány hojily úžasně. Měl jsem tam vojáka, který byl popálený od pasu až nahoru, měl puchýře i na bělmech očí a my jsme ho léčili na posteli v rozbombardovaných kasárnách a zhojil se nám úplně perfektně.“
Napřed ale bylo nutné prosadit samotný postup do Kuvajtu. Velení v Praze bylo proti, vzpomínal v rozhovoru pro Novinky plukovník Ján Valo: „O všem jsem průběžně informoval a uvedl jsem, že budeme následovat saúdskoarabské brigády při překročení hranice Kuvajtu. No to byla katastrofa. Absolutní zákaz z domova. Nepřichází v úvahu, abyste dal pokyn k překročení hranice Saúdské Arábie.“
Valo se nakonec rozhodl doprovodit Saúdy až do Kuvajtu: „Nemohl jsem poslechnout pokyny z domova, ačkoli říkám, že to bylo nad mandát a bylo to velké riziko, ale saúdskoarabské brigády na nás absolutně spoléhaly.“
„Teď si představte, že by překročily písečný val na hranicích, my na tom valu zůstali sedět a Saddám by v zoufalství, v nějakých posledních křečích použil chemické zbraně. Ve válce musíte počítat se vším, to jinak není válka. A Saúdští Arabové by zjistili, že je nechráníme. To by byla zrada,“ dodal Valo.
Velitel čs. jednotky v Pouštní bouři Ján Valo: Neuhnuli jsme a spojenci to ocenili. Doma to bylo jiné
Jeho slova o problémech potvrdil Gábor: „Co se týká našeho nasazení, byly kolize i ohledně postupu přes hranici, kdy to velitel rozhodl na svou vlastní odpovědnost. To všechno ale byly kroky, které vydobyly uznání naší zemi, protože když se řeklo, chlapi, tohle je potřeba, tak jsme nekecali. Když řekl, je potřeba jet do Hafaru, tak jsme jeli k Hafaru. Když se řeklo, je ofenzíva, bude potřeba za hranice, tak se jelo za hranice.“
Gábor připomněl, že se operace neúčastnili jen profesionálové: „Chemickou část tvořili jenom vojáci z povolání, ale kuchaři a řidiči byli záklaďáci, a rotu bojového zabezpečení tvořili taky záklaďáci, ale byli dobře vycvičení, uměli tu svou část vojenského řemesla. A výsadkáři zajišťující bojové zabezpečení byli vojáci z hloubkového průzkumu, takže výcvik byl na vysoké úrovni.“
Valo měl u vojáků jednotky velkou autoritu, protože zvolil už při slaďovacím výcviku citlivý přístup: „V době přípravy jsem nebyl radikálním velitelem, šlo to spíš formou požadavků. A oni to pochopili.“ Vojákům taky říkal jmény a jak říká Gábor, jsou mu dodnes vděční, že je dostal domů až na jednoho v pořádku.
Inspirace pro polní nemocnici
Sitta využil i doby po konci války: „Když jsme zůstali v Kuvajt City, projezdil jsem všechno, co šlo. Postavení irácké armády a hledal jsem všechno možné o zdravotnickém zabezpečení. Objevil jsme spoustu materiálů, o kterých jsme v Československu vůbec ani nevěděli. První zkušeností je to, že jsem se podíval, jak to dělal nepřítel a druhá zkušenost, kterou jsem načerpal, tenkrát tam byl rozbalený americký MASH. Ten byl už tenkrát v koridorovém systému, zatímco jsme my ještě využívali sovětskou koncepci, která vycházela z druhé světové války, že každé pracoviště tvořil samostatný stan a mezi stany nebylo žádné propojení. Samozřejmě i přístroje byly úplně jinde, ale já jsem si odvezl jako hlavní myšlenku, že koridorové propojení nabízí úžasné výhody a tu myšlenku jsem pak zúročil, když jsem vytvořil koncepci nových polních zdravotnických etap České armády a vytvořil jsem šestou polní nemocnici.“