Před třiceti lety napadl Irák Kuvajt, do osvobození se zapojilo i Československo

Na pohyb iráckých tanků na jih upozornil jako první už 1. srpna radar na upoutaném balónu u letiště, ale reakce Kuvajtu byla pomalá. Navzdory několikaměsíčnímu napětí mezi oběma zeměmi kvůli tomu, že Irák odmítal splácet půjčku a obvinil Kuvajťany, že čerpají ropu z jeho ložisek, nebyly kuvajtské ozbrojené síly v pohotovosti. Mnozí vojáci v horkém dni oslavovali islámský nový rok 1411, přesto se podařilo kuvajtskou 35. brigáda uvést ve 22. hodin večer do stavu pohotovosti.

Po osmi hodinách příprav a vyzbrojování vyslala země do boje 36 tanků chieftain, samohybná děla a obrněná vozidla. Jako první vyrazila do boje v 04:30 jednotka protitankových děl, která zaujala pozice u křižovatky silnice 70 s okruhem číslo 6.

Kuvajťané tam čelili postupujícím jednotkám irácké republikánské gardy, které už dosáhly Al- Džahry. Irácká 17. obrněná Chamurappiho brigáda se rychle přesouvala po šestiproudové okružní silnici bez patřičného zajištění, protože nečekala odpor. Vojáci se dokonce vezli v kamionech.

V 06:45 ji zastavila palba kuvajtských chieftainů. Kuvajtských silám se podařilo dokonce zničit jedno samohybné dělo, které bylo ještě na tahači. Ještě úspěšnější byl zásah proti irácké 2. medínské obrněné divizi, jež se v koloně přesouvala po silnici 70. Palba kuvajtských tankistů ji kolem jedenácté hodiny nejen zastavila, ale dokonce zahnala zpět. Až po přeskupení sil donutily irácké jednotky Kuvajťany, jimž docházela munice a hrozilo jim obklíčení, k ústupu na jih. Hranice se Saúdskou Arábií dosáhli Kuvajťané v 16:30 a druhý den ráno ji překročili.

Do bojů se zapojilo i kuvajtské letectvo. Douglasy A-4KU Skyhawk dopoledne bombardovaly kolonu republikánské gardy postupující k hlavnímu městu. Nejúspěšnější byly útoky na vrtulníky s výsadkáři mířícími na hlavní město, jenomže nálety iráckých Suchojů Su-22, Su-25 i MiG-23 vyřadily z provozu ranveje na základně Al-Džabír, takže vracející se skyhawky a Mirage F1 přistály na příjezdové cestě. Asi dvacet procent kuvajtského letectva bylo v bojích zničeno, nebo padlo do rukou útočníků. Zbytek uletěl do Saúdské Arábie.

Nejtvrdší byla bitva o palác Dasman, kde přebýval kuvajtský emír Džabír Ahmad Džabír Sabah. Iráčtí výsadkáři a příslušníci speciálních sil do něj pronikly mezi čtvrtou a šestou ráno. Emírova garda dokázala za podpory policistů a tankistů s chieftainy a četou obrněných vozidel jejich úrok odrazit.

Když se však u paláce ležícího na pobřeží vylodila irácká námořní pěchota a do hlavního města pronikly tanky z Chamurappiho divize, kolem 14. hodiny padl palác po tvrdých poledních bojích, do nichž se zapojila i Kuvajtská národní garda, do iráckých rukou. Zatímco emírovi se podařilo utéct přes poušť do Saúdské Arábie, jeho nejmladší nevlastní bratr šajch Fahd Ahmad Džabír Sabah byl zastřelen při obraně paláce. Celkem při invazi zahynulo 700 lidí.

Večer 2. srpna už bylo v Kuvajtu jen pár obránců, kterým docházela munice. Kuvajtské síly držely 3. srpna už jen leteckou základnu Alího Salama, ale i tu večer ovládli Iráčané.

Mezinárodní společenství okamžitě zareagovalo, nejrychleji od korejské války. Rada bezpečnosti OSN schválila 3. srpna rezoluci č. 660, která odsuzovala iráckou invazi do Kuvajtu a vyzvala Irák k okamžitému a bezpodmínečnou stažení za hranice z 1. srpna. Zdržel se jen Jemen. I země, které byly tradičními spojenci Iráku, jako Francie a Indie, podpořily tento požadavek. Embargo na dodávky zbraní do Iráku přijaly i Rusko a Čína.

Irák, který tvrdil, že zasahoval na žádost kuvajtských revolucionářů, se však nestáhl a 4. srpna předal správu loutkové radě revolučního velitelství, přičemž doufal, že takto otupí mezinárodní odpor, když byla 7. srpna vyhlášena Republika Kuvajt a občanství dostali i lidé, kteří se v zemi nenarodili. To se však nestalo, mezinárodní tlak na Irák neustával, 6. srpna byla přijata 661. rezoluce RB OSN, která uvalila na Irák ekonomické sankce.

Protože panovaly obavy, že by Irák mohl kvůli ropě zaútočit i na Saúdskou Arábii, Rijád požádal 7. srpna Spojené státy o vyslání amerických sil. Ještě týž den odletěly do Saúdské Arábie první americké stíhačky F-15, které začaly hlídkovat na hranicích Saúdské Arábie s Irákem a Kuvajtem v rámci operace Pouštní štít. O dva dny později do oblasti dopluly dvě americké letadlové lodě. Počet amerických stíhaček F-15 a F-16 se zvyšoval po desítkách a v oblasti se soustředilo více než 300 tisíc koaličních vojáků. Do koalice proti Iráku se zapojilo 34 zemí.

Bagdád připojil Kuvajt 28. srpna a krok obhajoval historickými nároky. Udělal to tři dny poté, co byla vyhlášena námořní blokáda Iráku. Guvernérem nové 19. irácké provincie ustanovil Saddám Husajn svého bratrance Alího Hasana Madžída Tikrítího, který byl znám jako chemický Alí kvůli použití plynu na kurdské vesnice.

Irák kvůli rostoucímu odporu protestujících Kuvajťanů, který nezlomily ani popravy stovek lidí, otevřel hranice a nechal odejít 400 tisíc obyvatel Kuvajtu. Připojení země ale považoval za nezvratitelné. Saddám Husajn 21. října řekl na jednání Revoluční velitelské rady, že se Irák za žádnou cenu nestáhne, a tak byla 29. listopadu 1990 přijata rezoluce Rady bezpečnosti číslo 678. Ta dala Iráku ultimátum - pokud se do 15. ledna nestáhne, stane se terčem útoku spojeneckých sil.

Operace Pouštní bouře, která vedla k osvobození Kuvajtu, začala 17. ledna 1991. Zapojila se do ní i československá protichemická jednotka.

Útok na Kuvajt byl důsledkem osm let dlouhé irácko-íránské války, která obě země vyčerpala. Husajn využil o deset let dříve chaosu po islámské revoluci v Íránu a zaútočil na něj, což mu prošlo, protože se svět íránské revoluce obával. Husajn však svého většího souseda nedokázal porazit.

Na válku, které skončila plichtou, si musel půjčit asi 40 miliard dolarů, z toho 14 miliard od Kuvajtu, které nebyl schopen po konci konfliktu splácet. Husajn žádal Kuvajt o odpuštění dluhu, argumentoval tím, že rozpoutáním války Irák zabránil šíření islámské revoluce z Íránu do dalších zemí. Emirát to však odmítl.

V roce 1989 Bagdád obvinil Kuvajt, že pomocí šikmých vrtů vytěžil z jeho části ropného pole Rumaila černé zlato za 2,4 miliardy dolarů. Emirát to však odmítl jako nepodložené.

Iráku se nedařilo uspět ani u ropného kartelu OPEC s požadavkem snížit objem těžby ropy, aby se její cena zvýšila a on mohl splácet dluh v celkové výši 40 miliard dolarů. Kuvajt naopak žádal v roce 1989 o zvýšení svého podílu o 50 procent. OPEC se rozhodl snížit těžbu na 1,5 milionu barelů denně až 25. července, to však už bylo u hranic s Kuvajtem 100 tisíc iráckých vojáků.

Ten den si Saddám Husajn předvolal americkou velvyslankyni v Iráku April Glaspiovou, které řekl, že kvůli dlouho přerušeným diplomatickým vztahům nemůže Washington plně rozumět dění v Iráku a stěžoval si na postoj Spojených arabských emirátů a Kuvajtu ohledně cen ropy a situaci označil za válku proti své zemi. Zmínil, že spory musí vyřešit arabské země mezi sebou a že na tlak odpoví tlakem.

Glaspiová uvedla, že nemůže na vše opovědět bez konzultací, ale zdůraznila, že „americká administrativa odmítla návrh zavést obchodní sankce“. Když Glaspiová řekla „vím, že potřebujete zdroje, chápeme to a náš názor je, že byste měli mít příležitost obnovit zemi, ale nemáme žádný názor na arabsko-arabské konflikty, jako je vaše neshoda o hranicích s Kuvajtem,“ Husajn to mohl brát jako vzkaz, že USA nezasáhnou.

Velvyslankyně neopomněla zdůraznit, jaké obavy v ní vyvolalo rozmístění vojáků na jihu a Husajnovy nedávné projevy. Husajn ji ale uklidnil, že hledá řešení, které by Iráku zajistilo jeho práva a neodepřelo práva jiným, byť s dvojznačným dovětkem: „Nejsme agresoři, ale neakceptujeme agresi jiných.“

Když se tajnou zprávu zveřejnil v roce 2011 server WikiLeaks, Glaspiová na svou obhajobu uvedla, že si Američané nemysleli, že by to mohlo dojít tak daleko, a Irák by anektoval Kuvajt. Myslela si, že Husajn jen tlačí na odpuštění dluhu a možnost zvýšit ceny ropy, o čemž především mluvil.